Fialová - ukázka
PROLOG
Zlo se obyčejně nerodí, ale vzniká postupem času. Vyvíjí se, roste, sílí a čeká na svou příležitost. Právě to se dělo v temných chodbách pod zemí. Čekal ve stínech a sbíral síly. Nedokázal se otočit, aby se přesvědčil, že je v místnosti opravdu sám, jeho sluch mu však napovídal, že všichni, kteří s ním ještě před chvílí v místnosti byli, nedýchají. Ti, kteří výbuch přežili uprchli a nechali ho tam samotného. Spoutaného. Uvězněného. Bez jídla a vody. Sebral v sobě veškeré zbytky sil a odvalil kámen, který mu ležel na pravé noze. Zadusil výkřik, který se mu dral z hrdla. Posadil se a v mdlém světle, které k němu pronikalo z chodby, si prohlédl rozsah zranění. Noha byla od kolene dolů rozdrcená a stal se z ní jen bezvládný kus masa. Pokusil se postavit a rukou se přidržoval stěny. Pravou nohu táhl za sebou a nejraději by se jí zbavil, kdyby našel něco dostatečně ostrého, čím by ji mohl odříznout. Zatím se však jen vybelhal do koridoru chodby, na které ještě stále z posledních sil poblikávala světla. Střídavě se opíral o stěnu a přelézal vrstvy sutin. Míjel mrtvoly, na kterých už začínaly hodovat krysy. Musel být nějaký čas v bezvědomí. Bylo štěstí, že ho těsně předtím, než se svět kolem roztříštil na kusy, vysvobodili z pout. Když přelézal další z roztrhaných mrtvol někdejšího personálu, v duchu se smál. Smál se všem těm, kteří si mysleli, že jsou v bezpečí a nebyli.
Před ním se objevilo světlo. Chtěli ho zabít. Chtěli ho pokořit. Snažili se ho schovat v hlubinách země a vymazat jeho jméno z povrchu zemského. Ale nepodařilo se jim to.
Vytáhl se na poslední schod a vystoupil na povrch. Do očí přivyklých na šero se mu zapíchlo slunce. Ve vzduchu cítil kouř a na obnaženou pokožku se mu z nebe snášel popel. Země kolem něj vybuchla a zabila vše, co se zabít dalo. Jeho však ušetřila. Zrodil se z jejího lůna. Povstal z popela, jako Fénix. A nyní se svět dozví jeho jméno.
Zvali ho démonem a zvrhlým výsledkem experimentu, který se nepovedl. A přesto přese všechno se ho nedokázali zbavit. Nedokázali umlčet, co mu bylo souzeno. Brzy všichni pochopí, že on je bůh.
Fialovooký bůh.
část: Probuzení
Rok 2159 - 95 let po katastrofě
Země
Noc sevřela poušť ve svém ledovém objetí. Na obloze poblikávaly hvězdy, jako milióny malých světlušek a vzduchem se nesl pouze zvuk větru, který se proháněl mezi kameny. Poušť byla tichá a klidná. Stejně tak i celá zem. Světla velkoměst již před mnoha lety zhasla, továrny přestaly kouřit a silnice ztichly, jak po nich už desítky let neprojelo jediné auto. Na zemi nezbyl téměř nikdo, kdo by rušil noční klid. Lidé se skoro před sto lety uložili ke spánku, aby přečkali nepříznivé období, které na planetě panovalo. Vše bylo tiché, klidné a neměnné. A přece se kdosi po poušti procházel.
Ze stínů se náhle vynořily tři postavy. Šly tiše a našlapovaly tak opatrně, až se zdálo, že se vznáší kousek nad zemí. Společně seběhly malý převis a jedna z nich pokynula ostatním, aby se zastavili.
,,Tady je to," zašeptal muž, sehnul se a dlaní přejel po zemi u svých nohou, která byla ještě stále o trochu teplejší, než okolní vzduch.
,,Tak se do toho dáme," prohlásil druhý. Ze zad si sundal vak a z něj vytáhl tři lopatky, které podal ostatním. Muži se bez řečí dali do kopání a pouští se na chvíli ozývalo jen pravidelné břinkání kovu o kamenné sutiny. Ani jeden z přítomných raději nepřemýšlel nad tím, jaká stvoření by mohly tyto zvuky přilákat. Snažili se pracovat co nejrychleji. Úmorné, pravidelné kopání náhle přerušil dutý zvuk. Trojice se zastavila a začala zem rozhrnovat rukama. Po chvíli se jim podařilo z desky na kterou narazili, odstranit téměř všechen písek a suť navátou větrem. Jeden z mužů sáhl do batohu a do otvorů v desce zastrčil několik malých balíčků s výbušninou. Hned jak byl hotov, všichni odstoupili do bezpečné vzdálenosti a pouští se rozlehl hlasitý třeskot detonace.
,,Rychle, tohle přiláká všechny možný potvory z blízkýho okolí," pobídl své spolupracovníky a všichni se svižným krokem vydali k otvoru, který v zemi vznikl. Nejstarší z mužů se spustil do jámy jako první a zatímco se přidržoval jejích okrajů, druhý zapálil pochodeň a podal mu ji. Blikající světlo ohně vedlo i ostatní, kteří ho okamžitě následovali. Muži sešli po dlouhém schodišti, které je zavedlo do útrob úkrytu. Vydali se hlavní chodbou a ta je po pár minutách zavedla k dalším dveřím, které se otevřely hned, jak na ně někdo zvenčí položil ruku. Jakmile se dveře otevřely, spustil se automatický mechanismus nouzového osvětlení a příchozím se tak naskytl pohled na místnost plnou několika desítek tankových nádrží.
,,Pánové, tohle je jackpot," řekl nejstarší a vydal se k nejbližší z nich. Nádrže vypadaly jako skleněné rakve, na kterých se za ta léta usadila mocná vrstva prachu. Muž natáhl ruku a rukávem setřel jeho nános.
,,A nebo taky ne," prohlásil, když se pozorně zahleděl na obsah nádrže. Ostatní přistoupili blíž. Uvnitř se v zakalené tekutině vznášelo rozkládající se lidské tělo.
,,Proboha, to je nechutný," odplivl si nejmladší a o krok ustoupil. ,,Tihle asi neměli moc štěstí."
,,Není se čemu divit, nacházíme se v místě, kde dřív bydlela nižší společenská třída. Je vidět, že na nich šetřili. Tyhle inkubátory jsou z první série, která byla vyrobena. Nedivil bych se, kdyby to byla nějaké šméčka z druhé ruky. Zboží, které stát vyřadil, ale někdo se rozhodl na nich ještě vydělat," řekl prostřední, který do té doby nepromluvil. Přešel k dalšímu z inkubátorů a pozorně si prohlédl jeho přístrojovou desku. Nejstarší si ho pozorně prohlížel.
,,Dobře, obejděte ostatní, zjistěte, jestli některý z nich žije, pokud ne, vezmeme alespoň součástky. Já půjdu zkontrolovat řídící místnost, jestli tam není něco, co by se nám mohlo hodit," poručil nakonec a otočil se k odchodu.
,,Co máme dělat s mrtvejma?"
,,Až skončíte, rozmlaťte to tady, ať se tu nepřiživují ostatní," řekl a bez dalšího otálení odešel. Zbylí dva muži se bez váhání pustili do práce.
Vesmírná stanice Olympos
Viktorie Mainerová se procházela po kovových chodbách vesmírné stanice. Dnes dopoledne měla volno. Nemusela trávit svůj čas v laboratoři a místo toho mířila na fyziologickou prohlídku. Chodby byly udržované, ale svůj původní metalový lesk už ztratily. Na chodbách se v tuto denní dobu téměř nikdo nepohyboval. Většina lidí se totiž shromáždila v jídelně, kde byla podávána výživná snídaně, následovaná měsíčním reportem. Viktorie si čas své prohlídky zvolila na tuto dobu záměrně. Vždy se snažila vyhnout davům a pohledům ostatních. Netoužila po soucitu, kterého se jí od jedné části osazenstva lodi dostávalo a bez opovržlivých pohledů, kterými ji častovala ta druhá, se též obešla. Zastavila se přede dveřmi doktora a zhluboka se nadechla, aby sebrala kuráž zaklepat. Dveře se téměř okamžitě otevřely.
,,Viktorie, pojď dál," ozvalo se zevnitř a ona vstoupila. Místnost byla bílá a ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach dezinfekce.
,,Posaď se," vyzval ji doktor, který se k ní otočil. Měl téměř sněhově bílé vlasy a nakrátko střižené vousy stejné barvy. Vypadal staře, avšak jeho oči byly pronikavě modré a bystré.
,,Zestárnul jste, doktore," konstatovala, když se usadila na vyvýšené lehátko. Doktor se přívětivě usmál.
,,To víš, neviděli jsme se dobrých patnáct let," odpověděl.
,,Nešel jste spát?" otázala se se zájmem. On zakroutil hlavou.
,,Rozhodl jsem se, že už nepůjdu a udělám místo pro novou generaci."
V jeho hlase zazněl téměř nepostřehnutelný záchvěv smutku.
,,Vaše paní?" vydechla Viktorie, když pochopila.
Přikývl. ,,Před deseti lety. Chystala se na další kolo spánku, ale došlo k nějakým potížím s technikou. Nejstarší inkubátory začaly odcházet a dřív než je technici dokázali opravit, onemocněla. Bylo už pozdě na záchranu."
,,To je mi líto."
,,To je život. Už tak jsme si společně uloupili času víc, než na kolik jsme měli nárok," pousmál se konejšivě. ,,Ale zpátky k tobě. Probudila ses před dvěma dny po třináctém cyklu spánku, díval jsem se na tvá data z Labyrintu, vypadala dobře, pozoruješ na sobě nějaké neobvyklé změny?"
Zavrtěla hlavou. ,,Nic neobvyklého. Mírné závratě po probuzení jsou už pryč a cítím se dobře."
,,A co noha?" zeptal se a ona vzhlédla.
,,Beze změny," procedila skrz zuby a uhnula pohledem. Doktor se sklonil, vyhrnul jí nohavici a zahleděl se na lýtkový sval. S nohou zahýbal, pootočil ji a prozkoumal.
,,Dneska ráno jsem uběhla osm kilometrů na pásu," pokrčila rameny, když jí stáhl nohavici a zahleděl se do dětsky upřímných očí.
,,To je dobře," pokýval hlavou a prohlédl si ještě její pravou ruku. Dlouhými prsty přejel po celé paži a úponech svalů a hledal jakoukoliv nepravidelnost. Jediné, na co narazil, byl malý výstupek na předloktí, který značil, že uvnitř svalu je uložen čip. Ten však měli všichni. Nemusel by ji kontrolovat, ruka byla v pořádku už před pěti cykly, on však nechtěl nic ponechat náhodě. Ačkoliv její ruka byla již zahojená, noha mu ještě stále dělala starosti. Kdyby se na Viktorii díval obyčejný doktor, neshledal by na ní nic fyziologicky zajímavého. Byla by pro něj jen obyčejnou dvaadvacetiletou dívkou se sportovní postavou, blonďatými, kudrnatými vlasy volně spadajícími na lopatky a zářivě zelenýma očima, které jejímu výrazu dodávaly exotický nádech. Pro každého by byla naprosto obyčejná. Pro doktora Elliota však nebyla. Znal ji od jejích šesti let. Když k němu tuhle dívku přivedli poprvé, měla celou pravou polovinu těla nefunkční. Ruku měla zkroucenou do nepřirozeného úhlu a nemohla s ní pohybovat, pravou nohu za sebou táhla bez schopnosti se na ni postavit. Svaly byly atrofované a nepohyblivé. Vzpomněl si na tu chvíli, kdy ji viděl poprvé. Děvče s jiskřivýma očima plnýma radosti, uvězněnou v nefunkčním těle. Ta jiskra z jejích očí nezmizela. Zařízení pomáhající jí s pohybem, však ano. Její tělo bylo plně funkční, avšak doktorovi ustaraná vráska mezi očima nezmizela. Viktorii se díky třinácti cyklům v Labyrintu podařilo být naprosto normální. Obyčejnou. A byla doslova jediným obyčejným člověkem na celé vesmírné stanici. Svého handicapu se zbavila jen naoko. Protože umět chodit, když jiní již dokáží létat...
,,Na co myslíte?" zeptala se a vytrhla ho z myšlenek. Znovu se pokusil o úsměv.
,,Projevily se u tebe nějaké jiné, mimořádné schopnosti?" zeptal se a doufal, že příliš neprozradí truchlivý obsah svých předchozích myšlenek. Prohlédla ho.
,,Moc dobře víte, že tímhle směrem můj vývoj nikdy nešel," řekla tiše, skoro jako by se zastyděla.
,,To nevadí, ne každý projde Labyrintem a změní ho to i vnitřně. Někteří jím neprojdou vůbec. A i když se u tebe po cyklu v Labyrintu neprojevily žádné nadpřirozené schopnosti, nemůžeme říct, že nesplnil svůj účel. Tvůj táta ho původně vytvořil kvůli tobě. Kvůli tomu, aby ti zajistil normální život a to se mu povedlo."
,,Jasně, nemohl tušit, že jeho vynález bude mít i vedlejší účinky projevující se nadpřirozenými schopnostmi u dřív už normálních lidí," zabručela.
,,To nemohl tušit nikdo. Labyrint rozvíjí náš potenciál, je možné, že prozatím se tvé tělo potřebovalo vypořádat s vnějším poškozením, aby se mohlo v dalším cyklu soustředit na tvé vnitřní nadání. A navíc, co tě znám, můžu s jistotou prohlásit, že jsi chytřejší, než spousta těch, kteří svůj potenciál v Labyrintu rozvinuli."
Viktorie se na něj ušklíbla.
,,To je něco, co mi zbylo po tátovi."
Doktor přikývl a usmál se na ni.
,,Tady jsme prozatím hotovi. Na další kontrolu přijdeš za čtrnáct dní," oznámil jí a ona seskočila z vyšetřovacího lůžka.
,,A Viktorie, zkus se trochu zapojit do sociálního života. Vím, že to pro tebe není lehké, ale myslím, že by ti kontakt s ostatními prospěl. Obzvlášť po tak dlouhé době v Labyrintu," dodal, když se otočila k odchodu.
,,Budu si to pamatovat, díky," řekla, rozloučila se a odešla. Po chodbě už se začínali trousit ostatní lidé. Sklonila hlavu a co nejrychleji prošla chodbou ke svému pokoji. Když procházela kolem křídla výjimečně nadaných, přidala do kroku ještě trochu víc. Naštěstí si jí nikdo moc nevšímal a jí se podařilo dorazit do pokoje bez větších potíží. Zavřela za sebou dveře a otočila se k posteli. S překvapením zjistila, že v pokoji není sama. Na posteli seděl vysoký, černovlasý muž s hustým tmavým strništěm a silnými svaly, které se napínaly pod upnutou modrou košilí. Když vstoupila, zvedl k ní své černé oči a usmál se.
,,Otisi?!" vyhrkla překvapeně a vyběhla k němu.
,,Čau ségra," řekl on a vstal.
Země
Otevřela oči. V prvním okamžiku necítila nic, vzápětí jí však celým tělem projela úporná křeč. Snažila se nadechnout, ale plíce měla plné tekutiny. Vzepjala se ve snaze se osvobodit z pout, která ji držela na místě, ale ruce narazily na chladné stěny jejího vězení. Sebrala v sobě veškeré zbytky sil a vzepjala se. Stěny povolily a ozvalo se tiché zapraskání, následované hlasitým šplouchnutím, jak se stěny nádrže rozletěly do stran a na zem dopadla sprška tekutiny, která ještě donedávna nadnášela její tělo. Vymrštila se a zkroutila tělo v záchvatu kašle. Z úst jí tryskal zbytek tekutiny a její tělo se svíjelo pod křečovitými záchvěvy. Trvalo to asi minutu, než konečně mohla popadnout dech. První nádherné doušky kyslíku, proudící do rozbolavělých plic. Když se trochu uklidnila, odhodlala se rozhlédnout kolem. Byla v rozlehlé místnosti, ve které byla nejméně desítka stejných nádrží, z jaké se před chvílí osvobodila i ona. Opatrně vylezla z jejího zbytku a bosýma nohama se poprvé za několik desítek let dotkla chladné, betonové podlahy. V momentě, kdy se pohnula se jí nad hlavou rozzářilo nouzové osvětlení. Nevěděla kde je, nepamatovala si nic. Bylo jí však jasné, že se něco muselo stát a po zádech jí přeběhl mráz, když jí zrak dopadl na ostatní nádrže, ve kterých se nečině vznášela lidská těla. Přešla k nejbližší z nich, z vrchu setřela prach a prohlédla si tělo uvnitř. Mezi zuby jí opět unikl vzduch v tichém syknutí. Snad nevypadá tak, jako tyhle zrůdy. Rychle natáhla ruce před sebe a prohlédla si je. Žádné známky odlupující se kůže, ani zažloutlých skvrn, které hyzdily obličeje a těla lidí v nádržích. Náhle se jí zmocnil jiný druh strachu, mnohem horší, než ten původní. Rychle přešla k další nádrži a poté k další. Nakonec obešla všechny a u poslední se zastavila. Všechna těla vypadala stejně. Mrtvě a bez života. Byla tu sama. Úplně sama v místnosti plné mrtvol. V hrudi ucítila tupé bodnutí a oči se jí zalily slzami. Chtěla se svézt na podlahu a brečet, z jejího zármutku jí však vytrhlo vzdálené rytmické bušení. Rychle si otřela slzy a až nyní si uvědomila, že je úplně nahá. Vydala se ke dveřím, které se před ní automaticky otevřely a bosýma nohama se vydala k místu, odkud tušila zvuky. Stále se přibližovaly. Pravidelné buch, buch, buch. Zvuk náhle ustal a i ona se zastavila. Neudělala to vědomě, měla pocit, jako by někde za pupíkem měla špagát, který se nyní napnul a táhl ji zpět. Jemné chloupky na zátylku se jí zježily. Přidušeně se nadechla. Vydala se za tím zvukem a přitom vůbec netušila kde je a proč tu je, ani co ty zvuky vydává. Záchvat radosti, že není sama, náhle pominul a vystřídala jej úzkost. Instinkt jí radil, ať se schová. Bouchání se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. Kvapně se otočila a vyběhla zpátky do míst, odkud přišla. V chodbě jí padl zrak na jiné o trochu menší dveře. Nechtěla se vrátit zpět do místnosti s mrtvolami a tak vzala za kliku a otevřela je. Nouzové osvětlení se rozsvítilo téměř okamžitě a jí se tak naskytl pohled na spoře vybavenou místnost, která ze všeho nejvíc připomínala nemocniční pokoj. Přešla k malé skříni, otevřela ji a objevila uvnitř pečlivě složené hromádky oblečení. Několik hnědých kalhot a šedivých trik zabalených v igelitu, aby se na ně neprášilo. Jedno z trik použila jako osušku a setřela ze sebe zbytky tekutiny, která jí pomalu zasychala na těle. Potom na sebe natáhla kalhoty a příliš velké triko si zastrčila do kalhot. Dole ve skříni byl i pár bot. O dvě nebo tři čísla větší, než měla ona, stejně si je však obula. Když se oblékla, rozhlédla se po místnosti. Až nyní si všimla rozečtené knihy odložené na nočním stolku a rozestlané postele. Někdo tu žil a používal ten pokoj. Soudě podle vrstvy prachu na nočním stolku však odhadla, že sem už několik let nikdo nevkročil. Zvedla oči a zrak jí dopadl na malé zrcadlo, zavěšené na stěně vedle stolku. Polekaně vydechla, než si uvědomila, že pár očí hledící na ní z odrazu zrcadla, je její vlastní. Přistoupila blíž a zadívala se na svůj odraz. Nepoznávala ten pohled, který sama na sebe upírala. Žaludek se jí zhoupl. Raději se otočila a přešla zpět ke dveřím. Vykoukla na chodbu.
V ten samý okamžik se ozval vzdálený zvuk detonace. Rozbušilo se jí srdce. Ty tupé rány šly z venku a někdo se právě dostal dovnitř. Musí se někam ukrýt, alespoň do doby, než zjistí, zda jsou příchozí nebezpeční. Vyrazila chodbou blíž k místnosti s nádržemi a otevřela další dveře. Tentokrát se ocitla v místnosti, která vypadala jako závodní jídelna. Kovové stoly však stejně jako vše ostatní, již dlouho nikdo nepoužil. V chodbě se ozvaly kroky. Někdo se blížil. Na nic nečekala a schovala se za výdejní pult. Na stěně proti ní se odrazilo mihotavé světlo pochodně, jak kdosi prošel chodbou. Slyšela dva, možná tři páry nohou, jak obezřetně našlapují směrem k místnosti s mrtvolami. Zachvátil ji nepříjemný pocit, že návštěvníci přesně vědí, pro co přišli a neblahé tušení se jí zahryzlo až do morku kostí.
,,Tohle je jackpot, pánové," slyšela promluvit mužský hlas a stáhla se ještě hlouběji do stínů.