Annie Šuláková

Jsem v duši dobrodruh, co každou volnou chvilku tráví někde na cestách. Když se nemůžu  ztratit doopravdy, toulám se alespoň ve vlastních myšlenkách. Do dvanácti let jsem přečetla všeho všudy dvě knížky. Ve dvanácti a půl jsem poprvé šla do knihovny a půjčila si tam svou osudovou knihu - Letopisy z hlubin věků od Michelle Paverové a v ten moment jsem věděla, že svět fantazie a knih je přesně ten, ve kterém se chci pohybovat a žít. Ve třinácti letech jsem začala psát a od té doby jsem nepřestala. Od sedmnácti let se  snažím své romány nabízet nakladatelstvím, ze kterých povětšinou nepřichází odpověď žádná a když nějaká přijde, je zpravidla odmítavá s tím, že o to co píšu, není zájem. V nejkrajnějším případě přijde odpověď ve stylu Járy Cimrmanna: ,,Nepište mi a pokud možno nepiště vůbec."  V mé mysli se však stále rodí tolik různých příběhů a osudů postav, že je musím sepsat, abychom já i ony došly klidu. Za ta léta se mi jich v šuplíku nahromadila spousta a já byla vždy váhavá s tím, zda se o ně chci podělit s věřejností. Poslední dobou si však stále víc uvědomuji, že to, co dělám, dělám především pro radost a pokud mé příběhy dokáží zpříjemnit dlouhou chvíli, či vykouzlit úsměv na tváři, považuji to za osobní úspěch. A v šuplíku nikomu dlouhou chvíli zpříjemnit nedokážou.