Paní Učitelka

Září 1977

Celá třída vstala, když do ní ladným krokem vešla třídní učitelka. Postavila se ke katedře, položila na ni učebnice, které nesla v náruči a s úsměvem se zahleděla na žáky před sebou.

,,Dobré ráno!" pronesla energicky.

,,Dobré ráno, soudružko učitelko!" odpověděla třída jednohlasně.

,,Posaďte se," pokynula jim a následovalo krátké ohlušující šoupání židlí a šum, jak se školáci jeden po druhém usazovali. Když šum utichl, přešla učitelka k tabuli, napsala na ni datum, křídu odložila, oprášila si ruce a otočila se zpět ke svým žákům.

,,Tak děti, přes prázdniny jsem vám, jestli si ještě pamatujete, zadala úkol. Dnes, protože je první den nového školního roku, si ho připomeneme. Kdopak mi poví, co bylo za úkol?"

Do vzduchu vyletěla záplava malých rukou. Učitelka přes ně přejela pohledem a poté vyvolala dítě, od kterého očekávala správnou odpověď.

,,Tak Maruško, povídej," pobídla holčičku v první lavici.

,,Prosím, přes prázdniny jsme měli za úkol si rozmyslet, co bychom chtěli dělat za povolání," odpověděla holčička s úsměvem.

,,To je správně! Kdo z vás mi poví, kým by chtěl být, až vyroste?"

Opět moře rukou.

,,Ruce dolů, děti, půjdeme od první lavice a každý mi řekne, jak se rozmyslel. Tak Pepo, začni," vybídla rozčepýřeného kluka v první lavici, který až doteď s nezájmem rýpal kružítkem do desky stolu. Když uslyšel svoje jméno, zvedl hlavu, odložil kružítko a díru v lavici nenápadně zakryl dlaní.

,,Já chci být inženýr, jako táta," oznámil, potom však bez zájmu zase sklonil hlavu k díře v lavici. Učitelka se podívala na další dítě a očima dala znamení, že je na řadě.

,,Já bych chtěla být prodavačka," prohlásila holčička s copánky.

,,Já bych taky chtěla být prodavačka, jako Eliška," řekla dívka vedle ní a obě se na sebe zakřenily. Abys ty nechtěla dělat všechno, co dělá Eliška, pomyslela si učitelka, ale nahlas nic neřekla.

,,A co ty Mirku?" přešla k dalšímu dítěti.

,,Já bych chtěl být kosmonautem, ale táta říká, že stejně skončím v jézédé."

Učitelka se na něj shovívavě pousmála, natáhla se a pohladila ho po hlavě. ,,Když se budeš dobře učit, třeba i tím kosmonautem budeš," řekla a chlapec znatelně pookřál. Pohledem zapátrala v druhé lavici, kde seděla holčička s modrými stuhami ve vlasech.

,,A co ty, Zuzanko?" zeptala se a děvče se na ni usmálo.

,,Já bych chtěla být paní učitelka," odpověděla a pyšně vypjala hruď.

,,Vážně? A proč bys chtěla být soudružka učitelka?" povytáhla obočí a dala důraz na slovo soudružka, čím dřív se děti naučí správná oslovení, tím lépe.

,,Protože mě baví mazat tabuli a opravovat sešity!" vyhrkla dívka a celá třída se zasmála. Stejně tak soudružka učitelka.

Červen 2019

Budík na nočním stolku se hlasitě rozdrnčel. Bílá ruka sebou trhla a automaticky se natáhla, aby mu uštědřila políček. Ruku z podpeřiny následovala rozcuchaná hlava, která se rozespale snažila rozlepit napuchlé oči. Když se jí to konečně podařilo, ještě několik málo chvil zůstala bez hnutí ležet a zírat do stropu, svádějíc urputný vnitřní boj. Kdyby tohle byl začátek amerického filmu, pravděpodobně by právě teď začala hrát nějaká strašně chytlavá motivační písnička, podkreslující začátek pondělního rána. Ruka by se energicky natáhla po budíku, hlava by se na strop potěšeně usmála a žena ještě donedávna schovaná pod peřinou, by se posadila a ladně vklouzla do předem připravených bačkor. Poté by přešla k oknu, roztáhla záclony, možná by si dokonce i poposkočila a...

Jenže on to začátek filmu nebyl a tak se nakonec Zuzana Vlachová s mírným nesouhlasným heknutím posadila na posteli, mátožně se snažila nohama nahmatat odkopnuté bačkory a když se jí to ani po půl minutě usilovného šmátrání nepodařilo, prostě to vzdala, závěsy nechala zatažené a do kuchyně se došourala bosa.

Prošla kolem kuchyňské linky, na které se ještě stále povalovalo máslo, které zapomněla včera večer uklidit, sáhla na konferenční stolek pro ovladač a dobře nacvičeným pohybem namířila na televizi, aby si hned po ránu poslechla pár milých zpráv. Na obrazovce se právě promítal záznam ze čtvrteční demonstrace proti českému premiérovi, který emotivně svou splácanou česko slovenštinou prohlašoval: ,,Já nikdy neodstoupím, nikdy! Nech si to všichni zapamatují!"

Bez zájmu odhodila ovladač na pohovku a vrátila se zpět ke kuchyňské lince, ze které sebrala rohlík a namazala ho rozteklým máslem.

Její rána se většinou skládala z rutiny. Jednou se stihla nasnídat, podruhé ne a jindy prostě neměla chuť cokoliv vložit do úst. Dvakrát kousla do rohlíku a odložila ho zpátky na prkýnko. Popošla o dva kroky, sáhla do proutěného košíku na léky a poslušne vymačkala vedle sebe několik různě velkých a barevných tabletek. Když do krabice vracela poslední platíčko, padl jí zrak na neotevřenou krabičku s neurolem, který jí sem před dvěma měsíci přinesla matka. Automaticky se jí v hlavě ozval její hlas.

,,Vypadáš nějak unaveně."

,,Jestli to nebude tím, mami, že jsem právě po deseti hodinách přišla z práce, kde jsem od rána řešila stresující věci."

,,Tak si vezmi neurol, náhodou u sebe mám jednu krabičku. Dneska jsem byla na psýše," řekne a hbitě z kabelky vytahuje krabičku.

,,Já žádný neurol nechci," brání se Zuzana.

,,Ale jen si ho vem," nedá se matka a pokládá ho na už tak dost objemnou hromádku léků. Zuzana se nehádá, protože ví, že to nemá smysl. Při té vzpomínce se v ní vzedme vlna nevole a tep se jí o trochu zrychlí. Nesouhlasně zavrtí hlavou, otočí se a zamíří zpět do ložnice, aby se oblékla. Čeká ji další náročný týden, už teď je ve špatné náladě a to ještě ani nepřekročila práh školy.

Zuzana většinou chodila do školy pěšky, protože to byl jediný čas, kdy se dokázala přemluvit alespoň k nějaké formě cvičení. Dvacet minut chůze relativně svižným krokem a do práce dorazila chvilku po sedmé. Dnes si však vyjímečně vzala auto, protože odpoledne ještě potřebovala zajet k rodičům a předat své matce to, co si u ní objednala. Zaparkovala před školou, vyšla mírný kopeček ke vchodovým dveřím a odemkla je. Když je otevřela, z vnitřku budovy na ni okamžitě dýchnul autentický zápach tmavých chodeb vzdělávací instituce, která nebyla rekonstruována od doby, co tu byla postavena. Vykachličkovaná podlaha v sobě měla už mnoho prohlubní, jak po ní rok co rok běhaly stovky nohou rozjívených žáků. Prošla chodbou, vyšla po schodech do prvního patra a zamířila k mohutným, hnědým dveřím své třídy. Když do ní vešla, odložila kabelku na parapet a zrak jí ulpěl na kupě neopravených sešitů a špatně smazané tabuli. Na tabuli se vyjímaly šmouhy tak nahodilé, že by se jimi mohl inspirovat i Pollock. Jak já nenávidím opravování sešitů a mazání tabule, pomyslela si, popadla smradlavou houbu, vymáchala ji v umyvadle a poté pomalými tahy od shora dolů znovu přemazala tabuli. Měla zhruba ještě dvacet minut, než se do tříd začnou trousit žáci. Vyšla ze třídy do kuchyňky, která zároveň sloužila i jako malá sborovna a postavila konvici na čaj. Voda se začala vařit a Zuzana mezitím sledovala, jak se venku pomalu rozednívá a mírně mrholí. Pozítří to bude devět let, pomyslela si, když rychlovarná konvice začala soptit páru a kdesi za hrudní kostí pocítila tupé bodnutí následované svíravým pocitem v žaludku. V ten samý okamžik se však dveře sborovny rozlétly dokořán a dovnitř začaly přicházet další kolegyně. Zuzana se probrala z myšlenek, zalila čaj vodou a přidala se k ostatním.

,,Už aby byl konec školního roku, děti už jsou k neudržení," řekla jedna z nich a zamířila ke kuchyňskému pultu, aby si zalila kafe.

,,To mi povídej. První dvě hodiny to ještě jde, ale jakmile začne dovnitř svítit sluníčko, do hodiny je ve třídě jak ve skleníku. Vlastně se těm dětem ani nedivím, že neudrží pozornost," kvitovala druhá.

,,Všichni už se stejně nemůžou dočkat až odpoledne vyrazí k rybníku," přitakala třetí. ,,Já ostatně taky ne."

,,No dámy, když už jsme u toho koupání, i já už se připravuji na léto. Včera jsem si koupila nové plavky," prohlásila znovu první z nich, naklonila se a jedné po druhé ukázala fotku na mobilu. Zuzana se jen posadila a pomalu usrkla čaje.

,,Oó," zahučelo sborem. Náledujících patnáct minut se všichni už jen bavili o svých plánech na léto a o toužebně očekávaném odpočinku. Zuzana se nepřidala. Dnes v noci nespala příliš dobře a tak jen usrkávala čaj a snažila se probrat z letargie. Po několika minutách se však za dveřmi sborovny začal ozývat hluk, jak se školáci po chodbách začali trousit do tříd.

,,No, je čas zase vstoupit do jámy lvové," prohlásila Zuzana, zvedla se a pomalu došla ke dveřím. I ostatní se zvedli a vyrazili do svých kmenových tříd.

Zuzana sestoupala po schodech do prvního patra a vstoupila do třídy, která se již zaplnila dětmi. Přešla ke katedře, odložila na ni hrnek se zbytkem čaje, otočila se a na tabuli napsala datum. Tabule už vypadala podstatně lépe, než ráno. Přesto se na ní tu a tam ještě objevovaly šmouhy. Zuzana se otočila k žákům, kteří se mezitím usadili do lavic. Většina seděla normálně, jen Pepa v jedné ze zadních řad seděl s nohama zaklesnutýma v lavici a se soustředěným výrazem balancoval na židli.

,,Nehoupej se na té židli, nebo se zabiješ," vyzvala ho laxně. Pepa nechal spadnout nohy dolů a židle hlasitě dopadla na dřevěné parkety. Každý začátek dne byl stejný. Pokaždé vešla do třídy a vždy se někdo houpal na židli. Dneska to byl Pepa, ale zítra to bude Honza a další den po něm Zdenda. Zuzana už ta slova pronášela téměř automaticky.

,,Takže dobré ráno," prohlásila.

,,Dobré ráno, paní učitelko," sborově zahlásila třída.

,,Dneska začínáme hodinou čtení, tak si, prosím, otevřete čítanku na straně padesát tři. Natálko, můžeš nám přečíst o čem dnes budeme číst?"

Dívka, kterou učitelka oslovila se usmála, přikývla a dala se do čtení.

,,Eduard Štorch, Lovci mamutů..." přečetla. Pak už se všichni dali do čtení. Každý přečetl jeden odstavec a společně si ho následně rozebrali. Zuzana měla ráda hodinu čtení, obvzlášť, když byla ráno. Dávalo jí to možnost se ještě trochu probrat z rozespalosti a utřídit si myšlenky. Zároveň také tato hodina utíkala rychleji než ostatní a děti při ní většinou nezlobily. Musely totiž dávat pozor, kde se ve čtení nachází, aby až na ně dojde řada, věděly, co přečíst. Vždycky se však našel někdo, kdo vůbec nevěděl. Řada došla na Pepu, který seděl v poslední lavici,

,,Eduard Štorch, Lovci mamutů," zahlásil. Celá třída se rozesmála.

,,To už jsme četli," povzdechla si Zuzana. Chlapec se zamračil, zapátral v textu a začal číst druhý odstavec.

,,Kopčem se postavil a..."

Další salva smíchu a Zuzana velmi pomalu zavřela a opět otevřela oči.

,,Kubo, ukaž mu prosím, kde jsme," vyzvala učitelka chlapce sedícího vedle Pepy. Jakub se naklonil ke svému sousedovi, otočil stránku v čítance a zabodl ukazovák do textu. Pepa se znovu nadechl a tentokrát začal číst alespoň správný odstavec. Zbytek hodiny utíkal v poklidném duchu. Pepa se sice pokaždé ztratil a někdo mu musel ukázat, kde se nachází, vše ostatní, však bylo pohodové. Jakmile se učebnou rozlehl hlasité drnčení zvonku, celá třída pohotově vyskočila. I Zuzana se zvedla a zamířila do sborovny s kuchyňkou. Potřebovala si udělat kafe. Vystoupala po schodech a vešla do místnosti. Zamířila rovnou ke konvici. Okamžitě jí však od jejího cíle odradilo hlasité potáhnutí. Otočila se a uvědomila si, že v nejzazším koutě sborovny někdo sedí. Žena vzhlédla a ubrečenou tvář skryla do papírového ubrousku.

,,Promiň," špitla.

,,Co se děje?" zeptala se Zuzana, upustila od plánu si uvařit vodu na kávu a přisedla si ke své kolegyni.

,,Ale nic, já už na to prostě jenom nemám," lkala a přitom se hlasitě vysmrkala do kapesníku. Zuzana jí konejšivě položila dlaň na rameno. Každá jsme do tohohle okamžiku za svou kariéru jednou dospěly, pomyslela si. A ke konci školního roku se vždycky někdo sesype.

,,Vždyť máš letos druháky, co ty ti mohli provést?" zeptala se.

,,Jo, druháky. Malí sadisti jsou to," odfrkla si. ,,Mám pocit, že je to rok od roku horší. Dřív, když k nám přišli prvňáčci, tak to byli malí, vyděšení školáčci s chutí se učit novým věcem a trvalo jim několik let se otrkat a vyvinout v raubíře, teď se snad už jako raubíři rodí."

Znovu zaštkala a otřela si oči kapesníkem.

,,No a co se stalo?" vybídla ji znovu.

,,Co se stalo? Vůbec mě nevnímají! Dneska při matematice, hned první hodinu, se dva kluci sebrali a šli si dozadu házet s míčkem, který jeden z nich přinesl do školy. Během chvilky už nevěnoval pozornost nikdo. Když jsem jim míč zabavila a posadila je do lavice, jeden z nich zmuchlal papír a po lavici si posílali ten. Co s nima mám dělat? Za dveře je postavit nesmím a když je nechám ve třídě, tak to jen narušuje hodinu a práci ostatních. Když jim dám za trest nějaký úkol navíc, tak ho nepřinesou s tím, že jim rodiče řekli, že je nemůžu nutit do ničeho navíc," řekla a zamračila se. Zuzana si tiše povzdechla. Její slova nijak nekomentovala a nechala svou přítelkyni pokračovat.

,,Vždyť to víš, Zuzano, jak já se vždycky snažím, aby mě měli rádi. Každý rok jim vymýšlím co nejlepší a nejzábavnější hry. Každý rok hrajeme celoroční soutěž o body, za které pak vyhrávají hodnotné ceny, které mimo jiné platím ze své kapsy. A jim je to jedno. Nikdo to neocení. Prostě nemají zájem. Proč by některý z nich chtěl vyhrát poukaz do Zoo, když mu rodiče za vysvědčení koupí nový počítač u kterého může vysedávat a pařit hry? Ty děti nic netěší, nic je nebaví ani neuspokojí. Všechno je trapný a nudný. Já už vážně nevím, co mám dělat. Jak je mám zaujmout, aby mi aspoň chvíli věnovali pozornost."

,,Jsi na ně moc hodná. Seber jim privilegia, která doteď mají," pokrčila rameny Zuzana.

,,Jaká? Jak jim můžu sebrat něco, o co vlastně ani nemají zájem?"

,,A zlobí jenom ti dva, nebo všichni?" zeptala se Zuzana.

,,Většinou ti dva," přiznala.

,,Tak si zavoláme rodiče," konstatovala.

,,Jako by to někdy pomohlo."

,,Třeba to v tomhle případě fungovat bude. Zlobit začali až teď poslední dobou, ne?"

,,To ano," připustila.

,,Je toho na nás na všechny už moc. Blíží se konec školního roku a jak děti, tak my, už si potřebujeme odpočinout. Zavolej rodičům a pak mi řekni, jak to dopadlo. Kdyby to nepomohlo, tak se tu s nimi sejdeme," rozhodla Zuzana a úzkostlivě pohlédla na hodiny, na kterých čas nemilosrdně poskočil. Kafe už si udělat nestihne. Možná, že si ještě zvládne odskočit na záchod, než začne další hodina.

,,Už budu muset jít," oznámila kolegyni. Ta jen rezignovaně pokývala hlavou.

,,Jdi, já si tady ještě chvíli posedím," vyzvala ji a znovu si otřela slzy do ubrousku. Zuzana si tiše povzdechla, potom ji poplácala po rameni a otočila se k odchodu.

Jen co vyšla na chodbu, zahlédla tři chlapce, jak se v rohu tlačí na čtvrtého. Kluk vypadal, že nemá daleko od pláče. Najednou se jeden z uzurpátorů otočil a zahlédl Zuzanu, jak se k nim blíží.

,,Bacha! Bacha, Vlachna jde!" vyhrkl a všichni kluci se jako na povel napřímili, založili si ruce za záda a tvářili se jako největší neviňátka. K jejich škodě si však jejich informátor nevšiml další z učitelek, která se právě vynořila zpoza rohu.

,,Jaká Vlachna, Polerte?" křikla a během několika kroků byla u něj. Kluk vzhlédl k vysoké postavě, tyčící se nad ním.

,,Myslel jsi snad paní učitelka Vlachová?" zvedla jedno obočí a ruce si založila v bok.

,,Ano," pípnul kluk, sklopil zrak a zarputile sledoval svoje tkaničky od bot.

,,Tak snad se omluvíš," vyzvala ho učitelka přísně, když Zuzana přišla blíž.

,,Omlouvám se," šeptl znovu s pohledem stále zabořeným do země.

,,Tak a teď mazejte všichni do třídy a ať už vás nevidím!" rozkázala a děti se rozprchly dřív, než se stačila otočit.

,,Prej Vlachna," odfrkla si. Potom se otočila na Zuzanu s nedůvěřivým výrazem na tváři a zakroutila hlavou. Zuzana se na ni však jen pobaveně usmála.

,,To je ještě dobrý, umím si představit horší přezdívky, co by mi mohli dát. Taky bych mohla dopadnout jako Maruška," prohlásila a kolegyně na ni vrhla zamračený pohled.

,,No to mi povídej, kde na její přezdívku přišli..."

Zuzana jen pokrčila rameny. Nad jejich hlavami se rozezvučelo hlasité zvonění.

,,Ty přestávky jsou čím dál tím kratší," povzdechla si, toužebně zalétla pohledem ke dveřím od záchoda a zauvažovala, zda si ještě stihne odskočit. Nakonec se však otočila ke třídě a vydala se k ní.

Když vstoupila do místnosti, ještě stále v ní panoval ruch a šrumec. Děti pobíhaly sem a tam a hlasitě se bavily. Její pohled však dopadl do zadní části třídy, kde se okolo poslední lavice seskupilo několik chlapců a jeden přes druhého pokřikovali na svého spolužáka, který si právě do nosu strkal dvě tužky. Ořezanou stranou samozřejmě dovnitř a tvářil se při tom, jako by právě řešil důležitý matematický úkol. Když se mu konečně podařilo tužky v nosních dírkách udržet, vítězoslavně se usmál a rozhlédl se po spolužácích. To už si však ostatní děti všimly, že do třídy vstoupil učitel.

,,Hele pani učitelko, on je mrož!" zvolal vesele kučeravý Míla, který ještě donedávna malého Josefa hecoval. Zuzana se zarazila v půlce kroku a věnovala jejich směrem jediný, vážný pohled.

,,Jsi normální?" zeptala se a zvedla obočí. Kluk se v tu ránu narovnal a tužky mu z nosu vypadly na lavici, po které sklouzly dolů. Děti se jako na zavolání všechny vrátily na svá místa. Zuzana ještě chvíli stála a pozorovala, jak se Pepa snaží pochytat tužky, které ještě před chvílí visely z jeho nosních dírek. Když je konečně posbíral a usadil se do lavice, vrhnul smutný pohled na svého souseda. Zuzana už neřekla nic, jen přešla ke katedře a usadila se za ní. Teprve druhá hodina, pomyslela si.

Další hodiny však probíhaly poklidně. Poslední hodinu před obědem měly hodinu výtvarné výchovy, ve které si děti mohly vyrobit keramické zvířátko. Děti pracovaly s chutí a dokonce i ti největší zlobilové se protentokrát zabrali do práce a kromě krátké zkoušky její trpělivosti, kdy se jeden z kluků pokusil do hlíny otisknout dlouhý cop své sousedky, byl klid. Zuzana tiše obcházela kolem dětí a sledovala, jak se hrabou v hlíně a po igelitu nataženém na stole, rozpatlávají šlikr.

,,To je moc hezká žabička, Anetko," pochválila dívku, která právě podle obrázku z učebnice dokončila svoje zvířátko. ,,Jestli chceš, můžeš si udělat ještě jedno, do konce hodiny zbývá dost času," dodala a holčička k ní vzhlédla.

,,Ne, to je dobrý," zakroutila hlavou a se zájmem si prohlížela svůj výtvor. Zuzana mezitím přešla k další z lavic a podívala se, kdo co vytvořil. Většina děti byla šikovná a pod rukama se jim začala tvořit povedená zvířátka. Doobešla třídu a zamířila ke katedře.

,,Paní učitelko, podívejte! Koule s očima!" křikla na ní Anetka, když procházela kolem.

,,Hm, jak jsi to udělala?" zeptala se, když se podívala na stůl před dívkou a zjistila, že žabka zmizela.

,,To je jednoduché. Uděláte žábu, potom jí utrháte ruce a nohy a máte kouli s očima," zahlásila a na tváři se jí objevil vítězoslavný úsměv.

,,A nechceš jí ty ruce a nohy raději zase vrátit a mít hezkou žábu?" zeptala se s nadějí v hlase. Dívka se zamyšleně zahleděla na svůj výtvor a pak jen zakroutila hlavou.

,,Ani ne," oznámila. Zuzana si tiše povzdechla a zabloudila pohledem k hodinám na stěně.

,,Do konce hodiny zbývá ještě deset minut, tak pomalu dokončujte a budeme uklízet," vyzvala třídu a sama se šla posadit. Zbytek hodiny uběhl jako voda, do třídy vešla družinářka a děti se společně s ní vydaly na oběd. I Zuzaně zakručelo v břiše a rozhodla se, že vyrazí do sborovny, kde na ní v ledničce čekalo jídlo.

Právě vycházela ze své třídy, když zahlédla dva páťáky, jak se na chodbě perou.

,,Zdeňku! Kolikrát jsem ti říkala, abys nekopal do svých spolužáků!" rozzlobila se. Blonďatý kluk se zamračil a bojovně vysunul bradu.

,,Když on si začal!" vypískl. Zuzana se otočila na druhého chlapce, který se snažil tvářit nezúčastněně.

,,Je to pravda?" zeptala se.

,,Ale on mi sebral svačinu!" bránil se druhý z chlapců.

,,Tys mu sebral svačinu?" otočila se na Zdeňka zpět učitelka. Ten sklopil zrak.

,,Cos mu vzal?" pokračovala.

,,Gumový medvíky!" vyprskl černovlasý chlapec žalostně. Zuzana si povzdechla.

,,Tak zaprvé, gumové medvídky by ti rodiče k svačině dávat neměli a brzy bude oběd, zadruhé ti je tady Zdenda okamžitě vrátí. Jestli chceš gumové medvídky, musíš se nejdřív zeptat, jestli ti pár dá," pokárala chlapce.

,,Když já se ptal a on nechtěl!" vztekal se Zdeněk a ve stejný okamžik nohou vykopnul proti svému spolužákovi. Ten si to samozřejmě nenechal líbit a kopnul ho zpátky.

,,Přestaňte zlobit, nebo půjdete za paní učitelkou Devátou!" pohrozila jim Zuzana a odtrhla je od sebe. Chlapci se okamžitě přestali mlátit a v očích se jim oběma objevil strach.

,,Ne, prosím, za Devátou ne," žadonili jeden přes druhého a prosebně vzepjali ruce.

,,Tak mu koukej vrátit ty gumové medvídky," otočila se na Zdeňka. ,,A ty ho přestaň mlátit," přikázala druhému. Blonďatý kluk vytáhl z kapsy zpola snědený pytlík medvídků a podal je spolužákovi.

,,A teď si podejte ruce," vyzvala je a čekala, než ji kluci uposlechnou. Když tak neochotně, avšak přece, nakonec učinili, nechala je jít. Jakmile odběhli, vydala se do sborovny. Měla ještě pár minut času, než se bude muset setkat s rodiči a vést s nimi nepříjemný rozhovor na téma slušného chování. Uběhlo teprve dopoledne a ona měla pocit, jako by ve škole strávila už celý týden. Otevřela dveře sborovny, která zároveň sloužila i jako malá kuchyňka a do mikrovlnky dala jídlo. Zatímco se ohřívalo, četla si nejnovější zprávy. Oběd si vychutnala sama, protože jako jedna z mála nechodila na obědy do školní jídelny a její třída dnes končila nejdřív. Všechny ostatní kolegyně ještě stál učily.

Když nadešel čas vyrazit na setkání s rodiči, několikrát se zhluboka nadechla. Vyšla na chodbu, prošla jí a zamířila do ředitelny.

,,Pojďte dál, Zuzano," vyzvala ji ředitelka a ona vstoupila.

,,Dobrý den," pozdravila a přelétla pohledem po konferenčním stolu, u kterého již seděl pár ve středních letech. Muž byl vysoký a upravený, žena působila mírně roztěkaným dojmem. Zuzana přešla na druhou stranu stolu a posadila se. Na stole ležel talířek se sušenkami a ředitelka se usadila do čela stolu.

,,Pažoutovi už jsou tady," konstatovala, když se usazovala. Oba rodiče pokývli učitelce na pozdrav.

,,Jak se máte, paní učitelko?" zeptal se muž zvučným hlasem. Zuzana je oba znala z dřívějších let. Před několika lety učila jejich první a nutno podotknout, oproti Vojtovi kvůli kterému se dnes tato schůzka svolala, bezproblémové dítě.

,,Ale tak jde to, už aby byly prázdniny," řekla Zuzana a usmála se.

,,Tak se do toho dáme?" zeptala se ředitelka a pohlédla na oba rodiče, kteří se tvářili mírně nervózně. Oba přikývli.

,,Pane a paní Pažoutovi, pozvali jsme si vás kvůli incidentu, o kterém jsme vás už přede spravili telefonem. Vojta se před pár dny společně s partou proslule známých výtržníků dopustil šikany na jednom ze svých spolužáků, Petrovi Lomnickém. Jednalo se o to, že ho donutili se svléknout, odnesli mu šaty a nechali ho nahého stát u rybníka. On se pak musel domů dopravit pěšky a neměl ani mobil, kterým by mohl zavolat rodičům. S jednotlivými aktéry této situace už jsme se bavili a celou situaci prodiskutovali, teď však chceme slyšet ještě váš názor. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o čin spáchaný na školním pozemku, nemůžeme do něj nijak zasáhnout. Paní Lomnická, se kterou jsme se bavili minulý týden, nám sdělila, že by celou věc chtěla prošetřit a aktéry potrestat. Sešli jsme se tu s vámi hlavně proto, abychom slyšeli váš názor a dohodli se, jaký bude další postup. Paní Lomnická si též přeje, abysme se na příští schůzce sešli všichni a celou věc projednali," oznámila ředitelka a poposunula si brýle na nose o trochu výš. Rodiče se jeden na druhého podívali, nakonec se slova chopil otec.

,,Nás samozřejmě celá situace mrzí, vůbec nevíme, jak se k takové partě Vojta dostal."

,,Jedná se o několik žáků druhého stupně z vedlejší vesnice. Jedním z nich je syn pana Krešného," prohlásila ředitelka a přitom se zpoza brýlí podívala na tatínka, kterému se na čele začal perlit pot. Moc dobře věděla, že se muži přátelí a pořádají u sebe na zahradě grilovačky.

,,V tom případě si s ním promluvíme," řekl rozhodně pan Pažout.

,,Pane Pažoute, vy byste si hlavně měl promluvit se svým synem," konstatovala ředitelka. Muž se na ni dlouze zahleděl. Téměř bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

,,Podívejte se, Vojtovi očividně chybí pozornost a tak ji hledá jinde. Přidal se k partě starších kluků, protože chce někam patřit a chce, aby se na chvíli pozornost upírala na něj," vložila se do rozhovoru Zuzana, která prozatím pouze přihlížela.

,,Chcete říct, že se mu dostatečně nevěnujeme?" osopila se na ni paní Pažoutová. Její manžel jí věnoval káravý pohled, při kterém se mírně uvolnila.

,,Nechci říkat nic, paní Pažoutová, jen vám sděluji, co jsem měla za posledních pár měsíců možnost vypozorovat. Vojta zlobí v momentě, kdy mu nikdo nevěnuje pozornost. Když ho něčím v hodině zaměstnám, dám mu zdánlivě důležitý úkol, který musí splnit, jako třeba že mi nosí do třídy učebnice, nebo přemazává tabuli a já ho pochválím, pak zlobí mnohem méně a rozhodně si své frustrace nevybíjí na spolužácích."

,,Pravda je taková, že my sami nevíme, co s ním máme dělat. Agresivně se chová i doma. Když jsme ho zkoušeli nějak zabavit, dali ho na fotbal, aby se trochu vylítal, tak s tím během dvou měsíců seknul. Vojtu nic nezajímá ani nebaví a ať děláme co děláme, tak s ním nic nezmůžeme."

,,To je mi sice líto, ale vy jste jeho rodiče, vy nastavujete mantinely. Já chápu, že jste vytížení a že tahle doba není lehká, ale měli byste mít alespoň trochu představu o tom, co vaše dítě o svém volném čase dělá. Obvzlášť potom, když svůj volný čas využívá k tomu, že běhá po vesnici s partou starších kluků a ubližuje svým spolužákům," řekla Zuzana. Otec se zatvářil omluvně, matka však ve tvářích zrudla.

,,A jak máme asi vědět, co Vojta dělá? To mu máme na krk přivázat hlídáček? My nemáme tolik volného času, jako vy, abysme ho mohli pořád kontrolovat," vyprskla. Ředitelka zvedla ruku a Zuzana si všimla, jak se jí v očích zlověstně zablesklo. Paní Pažoutová zabrnkala na velmi nebezpečně napnutou strunu.

,,Nezvyšujte tady hlas, prosím," napomenula paní Pažoutovou a ta po ní bleskla vzteklým pohledem. Zuzana se mezitím zhluboka nadechla a počítala do tří, než odpověděla. Okatě při tom ignorovala paní Pažoutovou a ačkoliv mluvila na ni, dívala se při tom na pana Pažouta.

,,To po vás nikdo nechce. Já osobně si myslím, že Vojta je ve skutečnosti moc milý kluk a stačilo by, kdybyste mu věnovali trochu víc pozornosti. Ve škole sice sem tam provede nějakou lumpárnu, to co dělá, však nijak zvlášť nevykazuje nic abnormálního. To, co provedl mimo školu je však velmi závažná věc a kdyby se to mělo opakovat, pravděpodobně bude potřeba povolat patřičné úřady."

V ředitelně se rozhostilo nepříjemné ticho.

,,Tak co navrhujete? Dáte mu nějaký trest? Třídní dutku?" zeptal se otec, zatímco matka polykala zlost.

,,My mu žádný trest udělit nemůžeme, pane Pažoute. Proto jsme tady. To, co se děje mimo školu, s tím my udělat nic nemůžeme. Zároveň však nemůžeme odvracet zrak, když za námi jedno z dětí přijde a stěžuje si na to, co mu Vojta provedl. Když za namí Lukáš přišel, museli jsme celou věc prošetřit. Promluvili jsme si s ním a i s Vojtou a on sám nám prozradil, že to nebyl jeho nápad, ale že před těmi ostatními kluky nechtěl vypadat jako srab. To je taky důvod, proč se to paní Lomnická rozhodla nenahlásit na policii, protože stejně jako my věří, že by stačilo si s Vojtou důrazně promluvit," vysvětlila Zuzana.

,,No ale co budeme tedy dělat?" ptal se otec bezmocně.

,,Z hlediska školního řádu nemůžeme udělat nic. Jediné, co mohu udělat, je zařídit mu několik povinných sezení u školní psycholožky paní Deváté, pokud budete souhlasit. Zbytek však zůstává na vás. Bylo by dobré, kdybyste si s Vojtou sedli a na všechno se ho vyptali, vysvětlili mu, že nemusí dělat všechno, jen aby se zavděčil ostatním. Možná si i vymysleli nějakou aktivitu, kterou budete společně sdílet a při které si bude připadat důležitý."

Oba rodiče se na ni upřeně dívali. Otec poté pokýval hlavou.

,,Dobře," souhlasil nakonec.

,,Tak fajn. Jestli mu budeme domlouvat sezení u naší psycholožky, bude potřeba abyste k tomu udělali souhlas," sdělila jim Zuzana. Rodiče souhlasili. Zbytek schůzky probíhal poklidně. I paní Pažoutová upustila od útočného tónu a začala se vyptávat na praktické věci ohledně komunikace s Vojtěchem. Když se domluvili na příští společné schůzce a odcházeli, hodiny v místnosti ukazovali čas mírně po půl páté.

,,Nezapomeňte, že zítra ve dvě máme další výchovnou komisi," připomenula jí ještě ve dveřích ředitelka.

,,Už aby byly prázdniny," řekla Zuzana, když se otáčela k odchodu.

,,Už aby tu byly," souhlasila ředitelka.

Zuzana vyrazila do třídy, ze které si vzala kabelku a přezula si boty. Na katedře se jí nahromadila halda sešitů, které čekaly na opravení. Ona však neměla čas zůstávat ve škole ještě déle, bude to muset udělat večer. Popadla velkou tašku z Ikei, shrnula do ní všechny sešity a přehodila si ji přes rameno. Škola utichla, jak ji už před nějakým časem opustili žáci. Prošla tichou, potemnělou chodbou ke dveřím a vydala se k autu. Venku vlál vlahý, červnový vánek a vzduch voněl sluncem. Odhodila tašku do kufru a nasedla do auta, ještě stále mírně rozladěná ze setkání s rodiči. Nastartovala a zapnula rádio. ,,Když děláte svou práci poctivě, lidé to ocení," ozvalo se z něj.

,,Taková blbost," pomyslela si a v uších se jí znovu rozezněla slova paní Pažoutové o tom, jak moc volného času učitelé mají. ,,Jediné co lidé umí, je říkat vám, jak by to na vašem místě udělali líp. Obzvlášť pak, když jste učitel. Ale to je dobou. On teď totiž každej ví všechno nejlíp a všichni mají sto padesát tisíc nápadů jak by to zvládli líp než vy. Biomatky s jistotou vědí, že očkování u jejich dětí spustí autismus a všichni co jsou moc líní na to, aby se pokusili o změnu, jsou zase odborníky na globální oteplování. Do toho každej pepík z horní dolní dokáže řídit školu a učit děti lepším způsobem než učitel s pětadvacetiletou praxí a nespokojený rodič vás nikdy neopomene seřvat za to, jak je možné, že jste za celé ty roky školní docházky jejich ratolest nedokázali vychovat. Další zase připomene, že ve škole se vlastně ani neohřejete se všema těma prázdninama a ještě pořád fňukáte jak máte málo peněz. K pásu do výrobny s váma, ať víte co je to opravdová práce! Co ale všichni ti rozumbradové nevědí, je to, že ve škole jste před sedmou a poté co děti spokojeně běží domů, ještě dlouho sedíte za katedrou zavalen dalšími povinnostmi které je potřeba vykonat. Dodělat, doopravit, dopsat, připravit, přichystat, přeorganizovat...

A můžete stokrát argumentovat tím, že učitel je od slova učit, ne vychovávat, a že tento nelehký úkol je na rodičích. Ono je bohužel strašně lehké házet své vlastní selhání na druhé. A v tomhle světě selhává čím dál tím víc lidí..."

Upadla do svých myšlenek a automaticky projížděla ulicemi a křižovatkami, které tak důvěrně znala. Cesta za rodiči jí utekla skoro až příliš rychle a když zaparkovala před dvoupodlažní, bílou vilou a vystoupila z auta, sama sobě dala předsevzetí, že příště se na cestu bude soustředit víc. Slunce už ztratilo na síle a zamířilo k západu. Na kůži jí tak dopadaly příjemné, podvečerní paprsky. Vytáhla z kufru igelitovou tašku plnou věcí, které po ní její matka žádala a vydala se k brance. Bylo otevřeno, stejně jako každý jiný den. Zuzana si nepamatovala, že by její rodiče někdy přes den branku zamykali, vstoupit mohl kdokoliv. Lidé v této vesnici se však navzájem alespoň trochu respektovali a tak i když každý věděl, že jsou dveře odemčené, měl dostatek slušnosti, aby přes plot ohlásil svůj příchod hlasitým zakřičením. Zuzana však zamířila rovnou dovnitř. Sešla po pěti betonových schůdcích na chodníček vedoucí ke vchodovým dveřím. Zaklepala a dveře se záhy otevřely. V nich se objevila malá, hubená žena s téměř nezdravě bílou kůží.

,,Zuzano, to jsem ráda, že tě vidím," prohlásila její matka a ustoupila ode dveří, aby mohla projít dovnitř. Zuzana vešla do chladných útrob prvorepublikové vily. Uvnitř bylo nejméně o deset stupňů míň, než venku. Následovala svou matku do kuchyně a opřela se o rozložitou kredenc, zatímco matka odběhla zamíchat s něčím, co se vařilo na plotně.

,,Tady máš ty věci, cos po mě chtěla," oznámila Zuzana a položila na linku igelitovou tašku. Matka vylezla z kuchyně, popadla tašku a podívala se do ní.

,,No to mám radost, to se Jendovi bude moc líbit," řekla a vytáhla z tašky několik hraček.

,,A oni ti Krejzovi jsou nějací chudí, že nemají na hračky pro dítě?" zeptala se. Matka k ní však zvedla své vyčítavé oči.

,,No nemají toho moc, Jenda bude mít druhé narozeniny a ty už ty věci přeci nepotřebuješ, tak proč bychom jim nepomohli," prohlásila, sbalila tašku a strčila jí do skříně, jako by se bála, že si jí její dcera bude chtít vzít zpátky. Ta však jen pokrčila rameny.

,,Kde je táta?" zeptala se a rozhodla se matčino počínání nijak nekomentovat. Ta mezitím opět zmizela v malé kuchyňce za rohem.

,,Na zahradě, něco staví," prohlásila hlasem, jehož tón jasně naznačoval, že jí manželovo počínání není po chuti. Otočila se na Zuzanu od plotny a otřela si ruce do květované zástěry.

,,Celý den je na zahradě. V tom vedru. Když jsem ho šla zavolat k obědu, vidím, jak se bez trika v tom největším parnu válí na lehátku a tak mu říkám, Tondo, jdi z toho slunce aspoň přes poledne, nebo si uženeš úpal a co myslíš, že mi na to řekne?"

Zuzana nevědoucně pokrčila rameny, její matka však na odpověď nečekala.

,,Sama si uženeš úžeh, to mi řekne," dodala nasupeně a šouravým krokem přešla k židli, na kterou se posadila. Zuzana nedokázala zakrýt úsměv, který se jí objevil na tváři a tak se raději otočila a dělala, že hledá sklenici, do které by si mohla nalít pití. Otevřela minerálku a trochu jí odlila do oprýskané, plastové skleničky. Když se napila, na jazyku jí okamžitě zaštípala pachuť aspartamu.

,,Tak ho nech, mami, je přece dospělý," pokrčila rameny Zuzana, zatímco si zaujatě prohlížela etiketu minerální vody.

,,Ale prosím tě, kdybych na něj nedohlížela, už dávno by byl pod drnem," zabručela, potom ke své dceři vzhlédla a kriticky ji sjela pohledem.

,,Vypadáš nějak nezdravě, že ty jsi zase přibrala?" zeptala se, ale bylo to spíš jen škodolibé konstatování. Zuzana tiše povzdechla.

,,Nepřibrala," řekla a odpíchla se od kuchyňské linky. ,,Víš co, půjdu se podívat za tátou," oznámila, otočila se a vyšla ze dveří. Najednou neměla žádnou chuť se své matce s čímkoliv svěřovat, ani s ní být v jedné místnosti. Vyšla na chodník a zahlédla otce, který v dolní části zahrady právě přeřezával kus dřeva. Pomalu se vydala k němu. Jak přicházela stále blíž, uvědomila si, že za svou rozložitou postavu vděčí právě svému otci. Byl to vysoký muž s širokými rameny a rukama jako lopaty. Jeden by ho snadno mohl považovat za nebezpečného chlapa, kdyby se mu na tváři stále nezračil dobromyslný výraz člověka, který je vždy připraven komukoliv pomoci. S tichým hekáním tahal za pilu sem a tam, od kvílející laťky odlétávaly piliny a zachytávaly se mu na opraném, vytahaném triku.

,,Ahoj, tati," ozvala se za ním Zuzana. Muž přestal s prací, otočil se a na jeho upřímně dětské tváři se objevil potěšený úsměv.

,,Zuzanko!" řekl, odložil pilu a vyrazil se se svou dcerou pozdravit. Objal ji a nemotorně poplácal po zádech. Pár pilin se přitom přeneslo z jeho trika na Zuzanu. Jediným pohybem je oprášila.

,,Pojď se posadit," vyzval ji a společně se usadili na nedalekou lavičku, která už by potřebovala znovu natřít. Otec se sehnul a zpod lavičky vytáhl flašku s vodou, ze které se zhluboka napil.

,,Co to stavíš?" zeptala se ho, když flašku zase zavřel, hlasitě, labužnicky si oddechnul a opřel se do lavičky. Slunce mu dopadalo na opálenou pokožku a Zuzana věděla, že si ten pocit užívá.

,,Kadibudku," prohlásil.

,,Kadibudku? Já myslela, že už jednu máš," pronesla zmateně.

,,Nojo, to mám," usmál se do slunce a setřel si z čela, na kterém se mu perlil pot, pár pilin.

,,A navíc, máte přece normální záchod tak proč stavíš další kadibudku? Copak ti jedna nestačí?"

,,No to kvůli mamině," konstatoval, jako by to byla naprosto jasné věc.

,,Máma chce další kadibudku?" zvedla překvapeně jedno obočí Zuzana.

,,Ale ne. Já chci další kadibudku. Bude jí totiž dýl trvat, než mě najde, když budu mít dvě," vysvětlil. Zuzana se rozesmála. Její otec se na ni zahleděl svýma čokoládovýma očima.

,,No a co ty, jak se máš?" zeptal se.

,,Ale, blíží se konec školního roku a děti se proměnily v nezkrotné stádo. Všichni učitelé už jsou téměř na pokraji zhroucení, do toho musím vést výchovné komise a dohadovat se s rodiči. Už aby byly prázdniny," vydechla.

,,Z toho si nic nedělej. Když nejde o život, jde o hovno," prohlásil bodře a poplácal ji po hřbetu dlaně. Zuzana mu věnovala láskyplný úsměv. Tak málo stačilo, aby ji dokázal svou přítomností a slovy uklidnit. Ať se dělo cokoliv, díky němu měla pocit, že vše zase bude dobré. Její otec byl z rodičů ten, kdo tu pro ní vždy byl, když jí trápil nějaký splín. Nemusela se mu ani svěřovat, stačilo, že věděla, že jeho náruč je tu pro ni vždy, když bude potřebovat. Že ji nebude soudit, ať za ním přijde s čímkoliv. Byl pro ni symbolem bezpečí. Jako statný dub, jehož koruna poskytuje útěchu a stín ve vyprahlých letních měsících. Nikdy nezapomněla, jak za ní před devíti lety, když jí bylo nejhůř přišel, posadil se vedle ní a čekal, dokud sama nepromluví. Byla si jistá, že to musely být hodiny. V momentě, kdy to s ní téměř všichni vzdali, kdy se už nikdo nesnažil, aby se mu otevřela, aby mluvila o tom, co se stalo. V momentě, kdy od ní už téměř všichni dali ruce pryč a zanechali ji samotnou, jí on jako jediný neopustil. Prostě k ní přišel a čekal, než ona sama uzná za vhodné promluvit. A i teď mezi nimi panovalo tiché souznění plné porozumění. Jak tam tak seděli na lavičce v tichu, sledovali, jak kolem poletují ptáčci a nechávali na sebe dopadat životadárné paprsky podvečerního slunce.

,,Tondo!" ozvalo se z okna, ze kterého záhy vykoukla i šedivá hlava a přerušila tak okamžik klidu.

,,No, jako bych to neříkal," utrousil otec a pleskl se obříma rukama do stehen. Z kalhot se přitom vznesl obláček prachu a pilin.

,,Co je?" křikl zpátky.

,,Pojď se najíst, už jsem to dovařila!!"

Muž tiše zamručel.

,,A je tu Zuzana!" ozvalo se ještě.

,,Díky za informaci!" křiknul zpět, zakroutil hlavou a podíval se na svou dceru, která seděla na lavičce vedle něj.

,,Dáš si s námi večeři?" zeptal se.

,,Ne, musím ještě opravit sešity a zítra máme školní radu, tak se nad tím budu muset zamyslet," zakroutila hlavou.

,,No zase to s tou prací moc nepřeháněj," napomenul ji.

,,Neboj, za chvíli už budou prázdniny, tak si odpočinu," ujistila ho. Oba dva se zvedli a pomalým krokem přešli k brance. Matka se právě objevila na zápraží.

,,Už půjdu," oznámila Zuzana.

,,Tak jeď opatrně," řekla a její dcera přikývla. Rozloučila se s nimi, ještě jim oběma zamávala a poté se vydala k brance.

Cesta domů jí zabrala asi půl hodiny. Zaparkovala před domem, vystoupala po schodech do prvního patra a otevřela dveře. Okamžitě na ni dýchnul chlad smíšený se zápachem odpadků. Povzdechla si. Každý den si slibuje, že odpadky vynese, ale pokaždé na ně zapomene. Tentokrát zamířila ke koši rovnou, pytlík zavázala a umístila ho ke vchodovým dveřím tak, aby na něj ráno nezapomněla. Uvědomila si, že během cesty domů se její nálada opět zhoršila. Natáhla se po ovladači od televize a zapnula ji. Bytem se roznesl její šum a dělal z něj alespoň částečně obyvatelné místo. Zuzana přešla k lednici a při té cestě minula kalendář, na kterém bylo červeně vyznačené datum. Na chvíli se zastavila a upřeně na něj hleděla. Kdesi v útrobách se jí opět usídlila tíseň, stupňující se pokaždé, když se rozpomněla na to nešťastné výročí. Pokračovala k lednici a vytáhla z ní poloprázdnou flašku růžového vína. Nalila si vrchovatou sklenici, vrátila se zpět před televizi a znaveně se svezla na pohovku. Z tašky, kterou odhodila na gauč vytáhla stoh sešitů a rozložila je na stolek před sebou.

Jak já nenávidím opravovaní sešitů, pomyslela si.

Zároveň se však natáhla po prvním z nich, otevřela ho a červenou propiskou začala opravovat.