Povídka - Dokonalý muž (2012)

Dokonalý muž

Mám v kapse pár drobných
a na prsou naši fotku,
která je zašlá a zmuchlaná,
z dob, kdy držela jsem
ji v ruce.Kšandy nosím dole,
možná ze zvyku,
nebo z obavy na tě zapomenout.Poslouchám písničku,
tu naši, vzpomínáš?
Jak leželi jsme vedle sebe prvně
a v duších měli štěstí a mír?Jen my dva,
víc nebylo třeba
a svět nám byl fuk,
důležitý jsi byl ty,
stejně jako já.A budoucnost?
Kterou jsme si plánovali
a tys lhal,
když si říkal, že spolu budeme
navždy.Naše navždy se vešlo
do plechové krabičky od kávy.
Zakopané pod kořeny stromu.A já nemůžu na tebe déle čekat.
Musím domů...Tam kam měli jsme jít společně.

(Báseň vyrytá na pomníku,

na počest obětí,

jež dovedla do hrobu

mužská bezohlednost.)

V roce 2019 se uskuteční první celosvětové hnutí feministek, jehož příčinou je ženská revoluce a pomalý rozpad mužského světa. Roku 2026 se Hillary Summersová stává první americkou prezidentkou. Za dobu svého mandátu udělá několik základních kroků, kterými přispěje k všeobecnému míru na zemi. V roce 2038 je ustanoven zákon, který podporuje a vyzdvihuje schopnosti ženského pohlaví a ženy obsazují všechny mužské posty. O tři roky později turecká vědkyně Amanda Raghina vynalézá způsob jak vyléčit mužství. V lednu roku 2045 probíhá první testování na lidech. Léčba byla poprvé použita na muslimských odpadlících. Výsledkem testu je mužská poslušnost a oddanost. Test se osvědčil. V dubnu téhož roku je vydán zákon, ve kterém každý muž na planetě musí podstoupit tento zákrok. Do tří let jsou oočkovány tři čtvrtiny mužů na celém světě. O další rok později je celoplošné očkování dokončeno, všichni muži jsou pod kontrolou. Rozvodovost je nulová. Muži jsou věrní, oddaní a milující.

Každé dítě mužského pohlaví je v ranném věku odebráno matce a převezeno do ústavu pro výchovu mladých mužů, kde jsou vychováváni a připravováni na budoucnost. Od osmnácti let jejich věku jsou rozděleni do skupin podle charakterových vlastností, ve kterých se zaměřují na určitou činnost. Ve dvaadvaceti letech jsou plně dorostlí a připraveni k odebrání svými nastávajícími manželkami, které si je na základě jejich potenciálu přijdou vybrat.

Na světě vládne klid a mír. Nikdo neválčí, neexistují žádná zlomená srdce. A muži jsou konečně vyhovující a dokonalí...

Červen 2076

(Kancelář Ivany Sealové - Poradenství pro nastávající majitelky mužů)

Melanie Andersová seděla v koženém křesle a nervózně si mnula zápěstí. Tento zlozvyk měla už odmalička a zápěstí si třela pokaždé, když byla ve stresu. Teď ve stresu byla, i když se snažila uklidnit a vsugerovat si, že se nic neděje. Jen si za chvíli půjde vybrat svého nastávajícího muže, tak jako statisíce žen před ní a další tisíce po ní. Dveře kanceláře se otevřely a dovnitř vešla útlá žena středního věku. Posadila se za stůl naproti ní a položila na něj desky. Zadívala se na ni skrz své kostěné brýle.

,,Vy musíte být Melanie Andersová, že?" zeptala se přívětivým hlasem a na rtech se jí objevil náznak úsměvu. Melanie tiše přikývla a úřednice k ní přes stůl natáhla ruku.

,,Ivana Sealová, poradkyně pro výběr správného muže. Takže slečno Andersová, kde začneme?" zeptala se, ale byla to otázka, na kterou nechtěla slyšet odpověď. Místo toho otevřela desky, které ležely na stole z masivního dřeva a zadívala se do nich, přičemž si zamyšleně zkousla ret.

,,Takže, jak vidím, dotazník o vlastnostech vašeho muže jste nám vyplnila, máte ještě nějaké požadavky, které jste nám nenapsala?" zeptala se, aniž by vzhlédla od desek. Melanie se nejistě napřímila v křesle a trochu se nahnula nad stůl.

,,Vlastně jsem se chtěla zeptat, jak to všechno bude probíhat, od nikoho jsem nezjistila dostačující informace," řekla nejistě a oči poradkyně se odtrhly od papíru a zadívaly se na ni. Na tváři se jí objevil shovívavý úsměv. Zaklapla desky a položila je na stůl.

,,Ale jistě, málem bych zapomněla. Toto je otázka, která tíží každou mladou ženu, která projde těmito dveřmi. Omluvte mou zapomnětlivost. Za chvíli spolu vyjdeme z kanceláře a půjdeme do budovy A, ve které na vás bude čekat několik kandidátů, které jsme vybrali na základě vašeho vyplněného formuláře. Vy si je dobře prohlédnete a vyberete si toho, o kterém se domníváte, že vám bude v budoucnosti dobrým manželem. Až si zvolíte svého nastávajícího, naši spolupracovníci ho odvedou, očipují a on podstoupí léčbu, která vyzdvihne vlastnosti, které jste nám vyplnila, a potlačí vlastnosti nežádoucí. Budete na něj muset chvilku počkat v čekárně, ovšem do dvou hodin u vás bude a vy si ho budete moci odvést domů," vysvětlila poradkyně a mile se usmála. Melanie však ztěžka polkla.

,,Co když se mi žádný z připravených mužů nebude zamlouvat?" zeptala se na otázku, která jí tížila už dlouho. Byla tak mladá, osmnáct pro ni nebyl žádný věk a nevěděla, zda si ještě dnes chce odvést domů svého budoucího manžela, se kterým bude sdílet budoucnost a společnou postel.

,,Nebojte se, pokud se vám žádný z kandidátů nebude zamlouvat, přivedeme vám další. V zásobě jich máme dost," uklidnila ji úřednice a zvedla se. Melanie ji opatrně následovala, když vycházela ze dveří. Mlčky prošly dlouhou bílou chodbou, na jejíchž stěnách visely pestrobarevné obrazy a malby od světoznámých umělkyň. Na konci chodby byly dveře překryté mříží, u které stála robustní dozorkyně, která vypadala spíš jako muž než žena, pomyslela si Melanie. Mužatka se na ně podívala a změřila si je vážným pohledem. Paní Sealová přitiskla svůj odznak k zařízení na stěně a mříž i dveře se otevřely. Společně vešly do druhé chodby, která byla temnější a ponuřejší. Osvětlená byla jen pár světly. Na konci chodby byla malá místnost a v ní pár židlí.

,,Prosím, posaďte se a chvilku počkejte," vyzvala ji a Melanie poslechla. Přitáhla si lem svého saka blíž k tělu, protože v místnosti byla navzdory venku panujícímu létu docela zima. Rozhlédla se po místnosti, která byla na její vkus až příliš strohá, jen zadní stěna byla pokryta čísly a čarami, které však místnosti na veselosti nepřidávaly. Melanii pokoj připomínal vězeňské cely ze starých filmů. Než tuto svou teorii však stačila rozvést, dveře se znovu otevřely a dovnitř vešlo deset mužů, kteří se poslušně postavili k pokreslené stěně. Každý z nich nesl v ruce cedulku se jménem, datem narození a zaměření, ke kterému byl vychován. Všichni muži byli pouze ve spodním prádle, takže si Melanie mohla prohlédnout jejich těla. Všichni měli pružnou atletickou postavu s pevnými svaly pod kůží.

,,Toto jsou vaši kandidáti, pořádně si je prohlédněte," řekla Iveta, která se posadila na židli vedle ní a položila si desky do klína. Melanie se nepatrně zamračila, ale pozorně si začala prohlížet muže před sebou. Nalevo stál vysoký, černovlasý muž s černýma očima a širokými rameny. Ve tváři měl přísný výraz, který se Melanii nezamlouval. I když věděla, že muž po léčbě udělá vše, co si bude žena přát, zneklidňoval jí dravý výraz toho muže. Rychle přelétla pohledem zrzka stojícího vedle něj, který měl trochu pohublou postavu a také se jí nelíbil. Přešla k dalšímu. Menšímu, avšak vypracovanému brunetovi s kostěnými brýlemi na nose. Ve tváři měl milý výraz a Melanie se líbil. Pozorně si ho prohlédla, ale potom přešla pohledem dál. Černovlasý, kudrnatý kluk s trochu hloupým výrazem. Vedle něj dlouhán s orlím nosem a pohublým obličejem. Rychle přelétla pár dalších kandidátů, a protože se jí žádný nezamlouval, chtěla se očima vrátit zpět k brunetovi, když jí zrak padl na posledního z nich. Atletickému blonďákovi s modrýma očima a nesmělým a trochu posmutnělým výrazem na tváři. Změřila si ho pohledem. Byl vysoký asi metr osmdesát a měl široká ramena. Sklouzla pohledem na cedulku, kterou držel v rukou. 24601 Paul Carwine, 23 let, Elektrikář, stálo na štítku. Podívala se na úřednici sedící vedle ní. Otočila se na ni a usmála se.

,,Máte vybráno?" Melanie přikývla a úřednice jí podala desky, na kterých byly štítky představených mužů. Melanie prstem ukázala na svého favorita a úřednice pokývala hlavou. Odškrtla si jeho jméno a vstala.

,,Tak tedy za dvě hodiny vám ho přivedeme. Počkejte prosím prozatím v chodbě na odpočívadle," řekla a potřásla si s ní rukou. Melanie se odebrala tam, kam ji úřednice poslala. Nohy se jí už netřásly, když poznala, že je to jednoduché a nemusí se čeho bát. Až její budoucí muž podstoupí léčbu, bude ji poslouchat na slovo. Vešla do malé čekárny, ve které seděla sekretářka, a když vstoupila, upřela na ní svůj pronikavý pohled.

,,Dáte si něco k pití, kávu, nebo čaj?" zeptala se stroze. Melanie jen zavrtěla hlavou a posadila se do polstrovaného křesla. Zvedla hlavu a zadívala se na digitální hodiny na stěně. Minuta pomalu míjela minutu.

Skoro po nekonečně dlouhé době se kdesi vzadu v chodbě rozezvučel bzučák a dveřmi prošli dva lidé. Když došli až k ní, Melanie se postavila a vyčkala, až k ní dojde poradkyně s budoucím partnerem. Iveta se na ni již z dálky usmívala, ovšem muž po jejím boku měl na tváři zvláštní, lhostejný výraz. Každá stopa po nesmělém výrazu z jeho obličeje zmizela a vystřídala jej rouška netečnosti. Melanie se jen nepatrně zamračila, než však stačila uvažovat dál, úřednice ji zasypala dalšími slovy, takže byla nucena se na ni soustředit.

,,Poučena o tom, jak se chovat ke svému nastávajícímu muži jste byla, všechny dokumenty máme pohromadě, podepsané a vyřešené, nyní už tedy zbývá jen jediné. Váš podpis na tomto papíře o převzetí muže. Jedno podškrábnutí a můžete odejít domů," šveholila a vsunula jí do ruky propisku. Melanie automaticky podepsala papír.

,,Je možné, že pár hodin po proceduře váš muž bude vypadat malátně a nebude se moc projevovat, to jsou klasické vedlejší účinky léčby, ale nemusíte se bát, symptomy za pár hodin vymizí, nejpozději zítra by mělo být vše v pořádku."

,,Děkuji," řekla Melanie.

,,Přeji vám šťastný a dlouhý život bok po boku," řekla a rozloučila se. Melanie její pozdrav opětovala, a když úřednice odešla zpět do své kanceláře, dlouze se zahleděla na toho cizího člověka před sebou. Pozoroval ji modrýma očima, ve kterých se neleskly žádné emoce. Ani touha, zájem, nebo odpor. Nic.

,,Půjdeme domů?" dostala ze sebe po dlouhé chvíli Melanie a vlasy se jí kolem tváře zavlnily, jak pohodila hlavou.

,,Jak si přeješ," odpověděl ten cizí muž a následoval ji tiše jako stín. Šel krok za ní, nedotkl se jí, nepromluvil, pouze ji následoval. Melanie se snažila udržet pevný a pravidelný krok, přestože by se nejraději rozběhla a utíkala rychle pryč. Z téhle budovy i z tohohle města. Konečně otevřela dveře a do tváře ji uhodilo letní parno, které kontrastovalo s klimatizovaným vzduchem uvnitř budovy. Nezastavila se a přešla přes velké parkoviště ke svému Mini Cooperu, který byl zaparkovaný ve stínu pod velkým ořešákem, jehož listy se matně leskly. Posadila se do auta a otočila klíčky v zámku. Muž se mlčky posadil na místo spolujezdce a automaticky se připoutal. Bledé, vypracované ruce si spořádaně položil na kolena a díval se z okna. Melanie pustila klimatizaci a poklepávala prsty na volant. Podívala se na svého budoucího manžela.

,,Asi bych se měla představit, když teď spolu budeme sdílet zbytek života, jsem Melanie," řekla a natáhla k němu drobnou ruku. Otočil se a vzal ji do své. Nestiskl ji, pouze ji něžně uchopil, jako by se bál, že jí ublíží. Na rtech se mu objevil chabý náznak úsměvu.

,,Paul, těší mě," řekl hlubokým hlasem, který by byl velice přitažlivý, pokud by nezněl tak monotónně. Vytáhla svou ruku z jeho a položila ji zpět na volant.

,,No Paule, bylo by možná dobré, kdyby ses víc usmíval, úsměv sluší každému víc," řekla a pomalu vycouvala z parkoviště. Koutkem oka zahlédla, jak se Paul při jejích slovech pokusil o srdečný úsměv. Usmíval se, ale jeho tvář měla stále ten prázdný výraz. Melanie potlačila pocit zklamání, který se zmocňoval jejích útrob a zlostně sešlápla plyn.

Když po necelé půlhodině jízdy zaparkovala před domem, měla stále stejný pocit zklamání. Takhle to tedy bude celý život? Její muž bude dělat vše, co mu řekne, ale nebude projevovat žádnou svoji iniciativu? Od života s mužem měla trochu jiné očekávání. Věděla, jak to bylo mezi její maminkou a tatínkem, ale vždy se jí zdálo, že jejich domácnost je vyrovnaná a maminka tatínka nemusí do ničeho nutit, dávat mu rozkazy a říkat mu, co má dělat. V duchu přemýšlela, jestli se nestalo něco špatně. Prožívala její matka stejné pocity, jako ona prožívá teď? Choval se její otec stejně?

Otočila klíči v zámku a vešla do chladné chodby světlého domu. Paul ji následoval. Sundal si boty a pečlivě je uložil do botníku.

,,Tak tohle je náš budoucí dům, líbí se ti?" zeptala se, když prošli všechny místnosti dolního patra. Paul se rozhlédl a mírně se usmál.

,,Je hezký, vzdušný a prostorný, bude se nám tu dobře žít," odpověděl po chvilce a přivřel oči.

,,Necítíš se dobře?" vyhrkla ustaraně Melanie a Paul je zase otevřel.

,,Jsem jen trochu unavený, ale to za chvíli přejde. Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se. Zavrtěla hlavou.

,,Pokud se necítíš dobře, měl by ses jít na chvíli natáhnout. S ničí pomoct nepotřebuju, nejspíš si sednu ke knížce, nebo budu dělat nějaké resty na počítači. Jdi si klidně lehnout," řekla a usmála se na něj, přitom se prsty opatrně dotkla jeho paže. Podíval se na dlaň, která spočívala na jeho ruce a zvedl k ní oči. Poprvé v nich viděla jakýsi zvláštní záblesk světla. Pousmál se a přikývl.

,,Děkuju," řekl a odebral se ke schodům.

,,Ložnice je vpravo, koupelna vlevo, pokud by sis chtěl dát sprchu," ještě za ním křikla a viděla jeho široká ramena, jak se odkolíbala nahoru.

Odešla k pohovce a posadila se na ní. Z kabelky vyndala obálku, kterou dostala od úřednice a rozbalila ji. Kromě smlouvy o převzetí muže v ní byla ještě příručka, jak správně jednat s mužem a kreditní karta, na které, jak Melanie záhy zjistila, byla uložena peněžní částka, za kterou mohla svému muži nakoupit potřebné věci a oblečení, které bude potřebovat. Až nyní si uvědomila, že Paul přišel úplně nalehko, kromě košile a džínů, které měl na sobě, si s sebou nepřinesl vůbec nic. O tohle všechno se postará zítra. Dnes si potřebovala dát nohy nahoru, vypít skleničku vína a vyčistit si hlavu. Dálkovým ovladačem zapnula tichou muziku a zaklonila hlavu, oči nechala zavřené. Ani ne o pár sekund později se shora ozvala rána a poté tříštivý zvuk. Okamžitě byla na nohou a vyběhla do patra po dřevěných schodech. Dveře do koupelny byly pootevřené, věděla, že za nimi někdo je.

,,Paule?" zeptala se opatrně a hlas se jí třásl. Z koupelny uslyšela pouze šustivý zvuk a přerývavé dýchání, ovšem žádnou odpověď. Dodala si odvahy a opatrně strčila do dveří. Zalapala po dechu a ruka jí bezděčně vylétla k ústům. Na zemi u vany seděl zhroucený Paul a hlavu měl opřenou o dlaždičky. Ze spánku mu vytékala stružka krve a smáčela mu triko na rameni. Vedle jeho ruky ležely střepy z rozbité skleničky na vyplachování úst. Přiskočila k němu a dotkla se jeho ruky.

,,Co se stalo?" ptala se a sjela ho pohledem od hlavy až k patě. Ruce měl od krve a v pravé ještě stále držel zkrvavený střep. Neodpověděl, jen kroutil hlavou a z koutků očí mu ztekla jedna jediná slza. Viděla, jak se třese. Opatrně natáhla ruku a dotkla se rány na jeho spánku. Syknul, ale neodtáhl se. Rána nebyla hluboká, ale přesto z ní vytékalo hodně krve. Jako zdravotní sestra věděla, že rány na hlavě nejvíce krvácí.

,,Musíš s tím do nemocnice," prohlásila nakonec a Paul jako by se probral z šoku. Popadl ji za paži a stisknul ji. Jeho modré oči se poděšeně upřely do těch jejích.

,,Do nemocnice ne, kdyby zjistili, co jsem udělal, okamžitě by mě dali odstranit," vychrlil ze sebe a zornice měl rozšířené strachy.

,,Někdo ti to ale musí ošetřit," namítla Melanie a snažila se vyprostit z jeho sevření.

,,Udělej cokoliv, jen nevolej lékaře," řekl. ,,Prosím," dodal a díval se jí hluboko do očí.

,,Když mi řekneš, proč jsi to udělal, nikoho nezavolám," odpověděla pevně. Chvíli si jí měřil pohledem, potom pustil její ruku a opřel si hlavu o kachličky.

,,Tohle není život, který bych si sám zvolil. Proto. Ale je to jedno. Nepovedlo se to. Není to důležité. Až se zítra probudím, bude všechno jiné. Nemusíš se bát, že bych to někdy zopakoval," řekl rezignovaně. Nechápala co tím chtěl říct, ale nevyptávala se. Místo toho se potichu zvedla a přešla k závěsné lékárničce. Vytáhla samovstřebávací stehy a ošetřila mu ránu. Ani nedutal, když mu ji dezinfikovala. Setřela krev a uklidila všechny stopy po tom, co se v koupelně před chvílí stalo.

,,Měl by ses jít natáhnout a prospat se," doporučila mu a on skoro neznatelně přikývnul. Dovedla ho do ložnice. Zastavil se před postelí a podíval se na čistá a uhlazená prostěradla, potom sklouznul pohledem ke svému zrudlému tričku a zatahal za něj.

,,Neměla bys něco na převlečení, nerad bych ti zaneřádil postel," zeptal se a pokusil se o úsměv, ze kterého se jí chtělo spíš brečet. Přikývla a zalovila v šatní skříni, ze které vytáhla velkou kostkovanou košili. Měl štěstí, že měla zálibu v nošení velkých věcí, dodávalo jí domácí pohodu. Podala mu jí a viděla, jak si přetahuje triko přes hlavu. Když však zvedl ruce nad hlavu, zakymácel se a svalil se na postel.

,,Počkej, pomůžu ti, nebo se při tom převlékání ještě zabiješ," řekla a zasmála se sama pro sebe, když mu přetáhla triko přes hlavu. Viděla, jak se mu na tváři objevil smutný úsměv. Zadíval se na ní.

,,Jsi moc hezká, víš o tom?" zeptal se a přejel jí rukou po tváři. ,,Asi bych se do tebe možná i dokázal zamilovat, kdybych tě někde náhodně potkal." Cítila jemné mravenčení tam, kde se ho její ruka dotkla. Měla chuť se k němu přiblížit a dotknout se jeho rtů, cítit jeho chuť a hřát se na jeho teplém těle, které bylo tak blízko, že skoro cítila, jak se o ní otírá.

,,Chtěl jsem ti to říct ještě ze svobodné vůle, proto, že si to doopravdy myslím a ne proto, že to chceš slyšet," dodal a ona viděla, jak se jeho zornice rychle roztáhly. Byla zmatená a nevěděla, o čem to mluví.

,,Musel jsi říznout asi hodně hluboko viď?" zeptala se žertem a jemně se dotkla místa, kde před chvílí byla tržná rána. Zběsile zavrtěl hlavou a strnul.

,,Au, to bych neměl dělat," řekl spíš sám sobě a snažil se setřást mdloby, které se o něj pokoušely. Znovu zachytil její pohled a nahnul se k ní. Z posledních sil se snažil najít její rty a bojoval s temnotou, která ho obestírala a vtahovala do své náruče. Přitiskla se k němu a vychutnávala si jeho něžný polibek, který jí sebral všechen dech. Pootevřela rty a chtěla ho znovu pochytat, ale Paul se najednou zhroutil na postel a omdlel. Položila mu hlavu na polštář a přikryla ho dekou. Věděla, že se za pár hodin probudí a ona si nemusí dělat starosti, a přesto jí srdce neklidně bušilo v hrudi a v hlavě cítila tepat horkost. Konečky prstů ho pohladila po tváři a potom se jimi dotkla jeho teplých rtů. Stáhla ruku zpátky a vstala z postele. Byla zmatená a nevěděla, co si o všem myslet. Nechápala, co to Paul říkal, avšak z jeho slov měla zvláštní pocit a z jejich podtextu jí mrazilo v zádech. Zastavila se ve dveřích a podívala se na jeho klidnou, spící tvář. V jednom měl ten cizí muž na spící v její posteli pravdu, když se druhý den oba probudili, nic nebylo jako dřív.

Srpen 2081

(O pět let později, dům Melanie Andersové a Paula Anderse, Flower street 586/44)

Domem se rozléhal dětský pláč a na sporáku se kouřilo z připravované snídaně.

,,Paule, mohl bys jít prosím utišit Lily, už pět minut brečí a já musím zajít na úřad," křikla Melanie a ve spěchu si nazouvala na nohy sandály. Paul vypnul sporák a otřel si ruce do zástěry.

,,Nedáš si snídani miláčku?" zeptal se, když procházel kolem manželky a líbal ji na tvář.

,,Nemám čas," odsekla Melanie a popadla kabelku visící na věšáku.

,,V kolik tě mám čekat s obědem?" křikl na ní ještě Paul, když za sebou zavírala dveře.

,,Nevím, asi kolem jedné," opáčila a už nasedala do auta, ve kterém se na zemi válel plyšový medvídek. Sebrala ho a hodila na zadní sedačky. Naštvaně otočila klíčky v zapalování a vycouvala ze dvorku. Koutkem oka zahlédla, jak k domu naproti přijel velký stěhovací vůz. Nehodlala však nyní řešit takovou malichernost, jako nové sousedy, na to bude dost času později.

Uplynulo už pět let od doby, co si Paula přivedla domů. Po pár týdnech společného soužití se vzali a po pár měsících se jim narodilo první dítě, byl to chlapeček, kterého pojmenovali Sam. V jednom roce ho však museli vydat úřadům, které ho svěřily do péče ústavu pro kojence, kde Samovi dají první základy k tomu, jak být správným mužem. Nikdy by si nemyslela, že jí odloučení od jejího prvorozeného dítěte bude tolik trhat srdce. Když si pro něj přišli, měla sto chutí utéct s ním a bránit ho i kdyby kvůli tomu měla jít do vězení, či by měla zemřít pod rukama Strážkyň, které si pro něj přišly. Když držela svého chlapečka v rukou a před ní stály dvě robustní Strážkyně, poprvé v životě pocítila opravdový strach. Strach o život svého dítěte. Nevěděla, zda s ním bude dobře zacházeno, Nevěřila jim. Avšak i když Melanie o těchto institucích už hodně dlouhou dobu pochybovala, nikdy svůj názor neřekla nahlas. Kdyby to udělala, byla by považována za Tuneláře, který podkopává názory a soudržnost národa. A navíc, komu by se svěřila? Svým sousedkám, které jejich manžílci obletovali a ony se nechávaly rozmazlovat? Nebo snad své matce, která o její názory měla pramalý zájem? Ani svému manželovi o tom nemohla nic říct, protože by jí neodpověděl tak, jak si sám myslel, ale tak, jak by považoval za správné, aby byla jeho choť spokojena. Trvalo jí víc jak půl roku se dát alespoň částečně do kupy a vypořádat se s odchodem svého dítěte. Věděla, že ho už nikdy neuvidí, protože zákon říkal, že je lepší, aby dítě svou matku nevídalo. Že to bude jednodušší pro oba. Melanie o tom však silně pochybovala. Nebude to lepší, ani jednodušší. Tak jako tak je to nesnesitelné.

Hned druhý den, co si Paula přivedla domů, měla neutěšitelný pocit toho, že je něco špatně. Něco v Paulovi se změnilo. V jeho očích už nebyla ta zvláštní touha a zároveň neskonalý smutek, který v nich viděla předešlý den. Nebylo v nich totiž nic. Nic kromě zbožné oddanosti. I když se jeho tvář usmívala a z jeho úst vycházela milá a láskyplná slova, jeho oči jí povídaly, že to nejsou jeho slova, ale slova, která mu někdo zakódoval v mozku. Už nikdy z něj neměla takové mravenčení po celém těle jako prve, když se jí dotknul. Udělal všechno, co si přála, splnil jí každé přání, které vyčetl z jejích očí, mohl se pro ni rozkrájet. Avšak Melanie cítila nespokojenost a rozmrzelost. Když se ho zeptala, zda půjdou do kina, okamžitě se jí optal. ,,Chceš?" Melanie by někdy ráda slyšela z jeho úst vlastní rozhodnutí. Chtěla, aby jí odpověděl ano, nebo ne, toužila, aby jí někdy něco vytknul, nebo se na ní rozzlobil za to, když mu řekla, aby přehodil fotbalový zápas v televizi na jiný program, kde zrovna dávali romantickou komedii. Místo toho jí však jen podal ovladač, zvedl se z pohovky, políbil ji na čelo a řekl. ,,Jdu si na chvíli protáhnout tělo do posilovny." Melanie si připadala zoufale. Porouchaně. Její muž byl naprosto dokonalý a ona nebyla spokojená. Připadala si rozbitá, protože všechny ostatní ženy své vyvolené muže milovaly a rády se chlubily tím, jak úžasní jsou, jen ona nedokázala potlačit rozčilení pokaždé, když pomyslela na svého až za hrob oddaného manžela.

Druhé dítě se jim narodilo pár měsíců po Samově odchodu a pojmenovali ho jménem, které Paul bezděčně vyslovil ve spaní. Lily. Druhé dítě alespoň trochu zaplnilo hlubokou díru v jejím srdci, které tam zanechal Sam. Právě kvůli Lily teď Melanie musela jet na úřad. Bylo povinností každého čtvrt roku přijít na úřad a přinést s sebou malý mechanismus, který byl po většinu času připnutý na ruce dítěte a monitoroval jeho stav a zdravý vývoj. Úřad pro zdravý vývoj dítěte byl jakousi náhražkou za péči lékařů, kterých byl nedostatek a mohli si je dovolit jen vysoce postavení a bohatí lidé. Pro ostatní, zde byl tento úřad, který však fungoval stejně dobře, jako zdravotnictví.

Melanie dorazila na místo a vystoupila z auta. Pospíchala ke dveřím kliniky. Před automatickými dveřmi stál upravený muž v uniformě se založenýma rukama a pokývnul jí zdvořile na pozdrav, když procházela kolem. Vyběhla po schodech do prvního patra a přiložila ke čtečce svůj návštěvnický čip. Dveře, které ji dělily od druhé místnosti, se s bzučením otevřely. Přišla do dlouhé bílé chodby, ve které čekalo pár lidí. Přistoupila k pultu, za kterým seděla postarší sekretářka, která měla na vestě připnutou cedulku se jménem Polly Howardová a četla si něco na supermoderním počítači.

,,Přejete si?" zeptala se ospalým hlasem a chtivě se zahleděla na kávovar za Melaninými zády.

,,Přinesla jsem ke kontrole čtečku svého dítěte," odpověděla chladně Melanie a podala sekretářce přes pult malé kovové zařízení, ne větší než nehet u palce. Sekretářka si ho pomalu vzala a přiložila ho ze strany ke svému počítači. Zahleděla se na monitor.

,,Má vaše dítě nějaké problémy?" zeptala se a pročítala data, která čtečka zachytila.

,,Ne, jen se často budí ze spaní." Sekretářka pokývala hlavou.

,,Její spánek je trhavý, podle výsledků to vypadá, jako by se jí špatně dýchalo. Zkuste jí na noc v pokoji zvlhčovat vzduch, obzvlášť teď, když je tak parné léto. Pokud by problémy pokračovaly, přijďte s ní sem," řekla sekretářka a podala jí čtečku zpátky.

,,Děkuju," řekla Melanie a odešla. Žena jí neřekla nic, co by sama nevěděla a nezkusila. Poté, co se musela vzdát Sama, byla dvou a půl letá Lily její největší poklad. Neustále byla pod dohledem. Systém péče o děti byl dobrý alespoň v tom, že nemusela brát zdravé dítě mezi nemocné a nevystavovala ho tak zbytečnému riziku, že onemocní, jednoduše jen přinesla čip na kliniku a za pár minut opět mohla jít. Vyšla ven a prošla kolem billboardu na kterém byla vyobrazená skupina smějících se žen a nad nimi blikal zářivý slogan. ,,I v ženách je síla." Vedle něj byl jeden menší, který propagoval přípravek na posílení imunity. ,,Chceš-li zůstat dlouho zdravý, Apoxil je pro tebe ten pravý!" Zakroutila hlavou. Společnost upadá, pomyslela si.

Byl už nějaký čas po poledni, když konečně zaparkovala před domem a vystoupila z auta. Okamžitě zahlédla Lily, která běhala po dvorku sousedů jenom v lehkých šatečkách a kloboučku a stříkala kolem sebe vodní pistolkou.

,,Mamí!" vykřikla a běžela k Melanie, jakmile ji uviděla. Melanie ji popadla do náručí a šla s ní ke dveřím.

,,Co tu děláš, cácorko?" zeptala se jí a laškovně ji cvrnkla do nosu. Lily se zasmála. Rozhlédla se a viděla svého manžela, jak stojí na verandě sousedovic baráku a montuje osvětlení. Přišla k němu blíž. Podíval se na ni a usmál se.

,,Ahoj miláčku, Dolowayovi mě požádali, jestli bych jim nepomohl s elektrikou," řekl na vysvětlenou a klepl šroubovákem do nově přimontovaného světla.

,,To vidím," odpověděla Melanie a nadhodila si v náručí Lily, která si hrála s jejími vlasy, přeci jen už nebyla nejmenší. Paul slezl ze žebříku a políbil manželku na tvář.

,,Taky!" vykřikla Lily a drala se tátovi do náruče. Zasmál se, vzal ji od Melanie a políbil na tvář. Melanie viděla jiskřivý záblesk v jeho očích. Byl to odlesk neskutečné lásky a něhy, kterou choval ke své dceři. Melanie nečekaně bodlo u srdce, takhle se na ni nikdy nedíval. Takhle se nikdy nedíval na žádnou jinou ženu, pouze na svoji dceru. Jeho dcera byl čistý odraz jeho opravdových, ne naprogramovaných citů.

,,Už jste obědvali?" zeptala se, aby se soustředila na něco jiného, než na sžíravý pocit uvnitř ní. Paul se na ni podíval a přikývl.

,,Oběd máš v ledničce, já to tady ještě musím dodělat," řekl a kývnul k rozdělané práci. Na balkón zrovna vyšla drobná plavovláska s pomněnkovýma očima a štíhlou postavou. Byla to hezká žena ve věku kolem třicítky. Okamžitě se na ni usmála a přišla blíž.

,,Vy musíte být paní Andersová, omlouvám se, že jsme tak zaneprázdnili vašeho muže, potřebovali jsme nějakého schopného elektrikáře, který by nám pomohl s doladěním detailů. Můj muž na tohle moc není a já také ne," zašveholila a podávala Melanie ruku. Ta se jí chopila. Žena měla pevný, sebevědomý stisk.

,,Takže, vy budete naši noví sousedé," spíše konstatovala, než se ptala Melanie a přejela očima jejich dům i samotnou majitelku.

,,Alicia Dolowayová, jméno mé. Jsem ráda, že budeme mít tak milé a ochotné sousedy," řekla. Melanie se na ni trochu prkenně usmála.

,,Zrovna jsem se vrátila z práce, nevadilo by vám, kdybych se teď vzdálila a došla se najíst? Mohly bychom se poznat později. Snad budete s prací mého manžela spokojeni, " řekla Melanie formálně. Alicia přikývla a oči se jí rozzářily.

,,Ale samozřejmě, já mám doma ještě také nějakou práci. Budu se těšit, až si popovídáme." Obě dvě ženy se na sebe usmály a Melanie se rozloučila, vzala do náruče dcerku a odešla. Nejvíc ze všeho se těšila, až se napije studené limonády a posadí se do chladného křesla v obýváku.

Den utekl rychle. Melanie uložila dcerku do postele a četla ji pohádku, která povídala o hrdinech pradávných časů. Lily byla opřená o polštář a oči se jí klížily, přesto pozorně poslouchala, ani nedutala. ,,Dobře si rozmysli, zda ti stojí za tvé úsilí. Muž je nestálý. Milovat ho, je jako milovat vítr. Pohladí tě teplou dlaní po tváři a rád se probírá tvými vlasy. Když je s tebou, nechá tě ztratit se ve víru jeho přítomnosti, stejně tak se však dokáže stejně rychle změnit ve smrtící tornádo, které tvou duši rozerve na cáry. Dokud ho nepoznáš blíž, nechybí ti. O to horší jsou však dny, kdy s tebou není. Všude je ticho, pusto a ty víš, že bys raději čelila hurikánu, než bloudila v tomto nijakém bezvětří," řekla stará moudrá čarodějnice a dál míchala lektvarem, který pobublával v kotlíku. ,,Jsi si jistá, že se chceš vydat na tak dalekou cestu a pokusit se zachránit našeho začarovaného prince? I kdybys kvůli němu měla duši vypustit?" zeptala se babizna. ,,Ano babičko, za ním bych šla až na konec světa a ještě dál," odpověděla Vladana a nesměle sklopila zrak. Čarodějnice si povzdechla. ,,Ach děvče zlaté, obdivuji tvou odvahu. Dobře tedy poslouchej, co musíš pro jeho záchranu udělat..."

Melanie přestala číst a zadívala se na spící tvář své dcerky. Opatrně se zvedla a zaklapla knihu. Když ji pokládala na stůl, nechala na ní ruku spočinout o chvilku déle, než bylo nutné. Ráda své dcerce četla, už odmalička měla ráda tyto pohádky plné lásky a odvahy. Muži v nich byli jiní, byli přitažliví, nespoutaní a divocí a přesto byli milující a oddaní své lásce. Pamatovala si, jak kdysi jako malá snila, že si pro ni také jednou takový muž přijde a budou spolu žít šťastně až do konce života. Z takových iluzí však už vyrostla. Krásné konce neexistují a nic není ideální. I když se to na první pohled dokonalým zdá být.

Zhasla lampičku a potichu a opatrně zavřela dveře. Sešla dolů po schodech do obýváku, ve kterém seděl Paul a popíjel ze sklenice pivo.

,,Už spí," oznámila mu a posadila se vedle do křesla.

,,Chceš se dívat na nějaký film?" zeptal se jí a sáhl po ovladači. Zavrtěla hlavou.

,,Půjdu si na chvilku sednout ven, konečně zapadlo slunce a je tam trochu snesitelně," řekla a vstala. Pokýval hlavou.

,,Mám jít s tebou?" zeptal se.

,,Ne, klidně se dívej dál," odpověděla a vyšla z obýváku. On se otočil zpět k televizi. Melanie si nalila do sklenice ledové pití a šla se ven posadit na lavičku. Sklenici položila na stolek vedle sebe. Zadívala se na nebe poseté miliardou hvězd a zasnila se. Vzpomínala, jak téměř před šesti lety vyplňovala dotazník s vlastnostmi, které by její nastávající partner měl mít. Přemýšlela, zda neměla zvolit jinak. Možná měla zaškrtnout, aby byl trochu svérázný, místo milující a oddaný, možná měla zaškrtnout nějaké špatné vlastnosti, nedokonalosti, kvůli kterým by se čas od času mohla rozčilovat. Takhle ji rozčilovaly jeho nejlepší vlastnosti. Možná se měla víc rozmyslet nad tím, jaký by měl její muž být. Věděla vůbec tehdy před šesti lety, co vlastně chce? Nebo si jen myslela, že to chce?

,,Pozorujete noční oblohu?" ozval se vedle ní hluboký, mužný hlas. Trhla sebou, protože ji probral z hlubokého zasnění. Zvedla hlavu a viděla kousek před sebou stát vysokého muže se širokými rameny, měl černé vlasy, které mu padaly do čela a napůl tak zakrývaly tmavé mandlové oči. Bezděčně zalapala po dechu. Přistoupil o krok blíž.

,,Vytrhl jsem vás ze zasnění, nechtěl jsem vás rušit," řekl pokorně a ona si všimla jeho lehkého úsměvu, který rámovaly závorky z vrásek. Na tvářích mu rašilo strniště.

,,Nevyrušil jste mě, jen jsem..."

,,Jen jste se trochu zatoulala v myšlenkách," dopověděl za ní a zasmál se hlubokým hrdelním smíchem. Oplatila mu úsměv.

,,A kdo že vlastně jste?" zeptala se a zkoumavě si ho prohlížela. Přistoupil k ní a napřáhl svou vypracovanou ruku.

,,James Doloway, odnaproti," představil se. Potřásla mu rukou a cítila, jak se jí paží šíří teplo, které jí předal svým dotykem. Byla ráda, že je už tma, protože cítila, jak se jí do tváří nalila horkost.

,,Ano, mělo mě to napadnout. Můj manžel vám dnes pomáhal montovat elektriku," vychrlila ze sebe a připadala si trochu trapně.

,,A udělal to vítečně. Já se v elektrice moc nevyznám, jsem rád, že hned kousek od nás je někdo, kdo ano. Mohu si k vám přisednout?" zeptal se a lehkým gestem ukázal na místo vedle ní. Melanie strnule přikývla. Posadil se a pohodlně se opřel.

,,Páni, po celém dni na nohou a stěhování si člověk potřebuje na chvíli oddechnout," řekl, jakoby byli dva staří přátelé a tohle chování úplně normální. Melanie byla nesvá, ještě nikdy se neocitla sama s cizím mužem, pokud se nejednalo o pracovní schůzky.

,,Proč nejdete domů a neodpočinete si tam?" zeptala se ho. Viděla, jak se mu koutek pozvedl v milém úsměvu.

,,Chtěl jsem se jít nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Podívat se, jak vypadá obloha na místě, kde teď budu trávit část svého života," odpověděl a Melanie se ta odpověď zdála velice prostá a jednoduchá.

,,Kde jste bydleli dřív?" zeptala se a zjistila, že jí zajímá příběh a život toho muže, který seděl vedle ní ve vzdálenosti kratší než délka paže.

,,V Phoenixu, museli jsme se přestěhovat, protože manželka dostala práci kousek odsud. Jak dlouho jste tu vy?" opáčil a zajel si rukou do hustých vlasů. Cítila jeho kořeněnou vůni, která ji udeřila do nosu. Na chvilku zaváhala.

,,Pět let, vyrostla jsem ve městě kus od Seattlu." Chvíli mlčeli, uvědomovala si jeho přítomnost, která ji znervózňovala. Nakonec mlčení prolomil on.

,,Mohu na vás mít jednu osobní otázku?" zeptal se tím hlubokým hlasem. Zaváhala.

,,Jakou?" osmělila se nakonec a přitom se mírně mračila.

,,Na co jste myslela, než jsem přišel?" Čekala různé druhy otázek, ale tahle ji překvapila. Obočí se jí stáhlo ještě blíž k sobě.

,,Proč se ptáte?" zeptala se místo odpovědi a podívala se na něj. Zdálo se jí, jako by se k ní naklonil o trochu blíž. Zasmál se a olízl si rty.

,,Omlouvám se za tu smělost, stál jsem kousek opodál a zahlédl vás, chvíli jsem vás pozoroval. Vypadala jste tak zasněně a utrápeně. Musel jsem přemýšlet o tom, co se vám asi honí hlavou. Jsem zvědavý. Ovšem pochopím, když mi to nebudete chtít říct," vysvětlil rychle a díval se jí do očí. Vydechla. Chvíli na něj jen tak koukala, než promluvila.

,,Vaší manželce nevadí, že tu sedíte s jinou ženou?" zeptala se.

,,Moje manželka si právě plnými doušky dopřává relax ve vířivce a nechce být rušena. Navíc, nevidím na tom nic nezákonného. Jste moje nová sousedka a já se domnívám, že by bylo skvělé mít s vámi dobré vztahy."

,,To máte pravdu."

,,Víte, někdy nedokážu rozpoznat situaci, kdy se hodí se vyptávat a kdy ne. Jednou z mých dominujících vlastností je všímavost a naslouchavost, jsem prostě už takový. Zapomeňme na to, co jsem před chvílí řekl," poprosil James, ale Melanie v jeho očích zahlédla něco, co nedokázala nikam zařadit. Byl to záblesk pobavení?

,,Ale ne, to je v pořádku. Nevím proč, ale mám pocit, že vám to říct můžu," pronesla Melanie. Pobídl ji pohledem.

,,Někdy pochybuji o tom, jestli jsem normální. Zdá se mi, že jsou všichni okolo šťastní, jen já jsem věčně nespokojená. Když jsem si před pěti lety vybrala svého manžela, první den, když jsem si ho přivedla domů, se zdál být jiný. Jen ten jeden den, jako by v něm byla jiskra, touha, charisma a smyslnost. Jenže to se změnilo hned druhý den. Najednou jako by byl jen někým, kdo dělá vše proto, abych byla spokojená, ale přitom v hloubi duše to nedělá rád. Protože je to z donucení a mě to netěší. Naopak, vytáčí mě, jak se chová a nevím co s tím udělat. Občas pochybuji, zda k němu vůbec něco cítím, kromě manželské povinnosti. Je to šílené, já vím," řekla a zavrtěla hlavou. Díval se na ni zvláštním pohledem. Nic neříkal, ale vztáhl k ní ruku a špičkami prstů se dotkl její tváře.

,,To bude dobré," zašeptal. Vzhlédla k němu a viděla v jeho očích záblesk čehosi, co nedokázala zařadit. Byl to vztek? Soucit? Znechucení? Nebo vše dohromady? Zhluboka se nadechla a odtáhla se. V místech kde se jí dotkl, cítila horkost, i když na zádech jí vstávala husí kůže. Srdce jí bušilo. Polkla.

,,Neřeknete nikomu to, co jsem vám právě řekla, že ne?" zeptala se ho a do hlasu se jí vloudil strach a nejistota. Konejšivě se na ni usmál.

,,Samozřejmě že ne, nemusíte mít strach."

,,Ani své manželce?" naléhala.

,,Moje manželka mi dala jasně najevo, že problémy druhých lidí ji nezajímají a nemám jí s nimi obtěžovat," odpověděl a přitom se mu na tváři objevil prazvláštní pobavený výraz. Chvíli mlčeli.

,,No, měl bych už jít. Ještě si musím dát sprchu a zítra jdu poprvé do nové práce, rád jsem vás poznal," řekl nakonec a zvedl se. ,,Jste Melanie, že ano?" zeptal se ještě, když udělal pár kroků vpřed.

,,Ano." Zastavil se a podíval se na ni. Taky se zvedla z lavičky a v ruce držela ještě stále orosenou sklenici.

,,Snad se zase brzy uvidíme," řekl a obdařil ji dalším úsměvem. Oplatila mu ho. Vypadalo to, jako by se zdráhal obejít. I v té tmě si všimla, jak se jeho černé obočí stáhlo zadumaně k sobě. Zvedl k ní zrak a ještě dodal. ,,Všechno bude zase tak, jak má být. Budete opět šťastná Melanie," řekl vážným hlasem a jí přišlo, jako by jí tu dával jakýsi slib. Stála tam a nevěděla co říct, ale nemusela se namáhat, on na nic nečekal. Prostě se jen otočil a odešel.

James Doloway přišel domů a uviděl sedět Aliciu obalenou v bílém županu na kanapi. Mokré vlasy měla rozpuštěné a z konečků jí kapky stékaly na župan. Nohy měla nahoře a přepínala dálkovým ovladačem programy v televizi. Když vstoupil do místnosti, vzhlédla a sjela ho pohledem. Zůstal stát ve dveřích a opřel se o zárubeň. Všimla si, že je mírně rozrušený, poznala to ze zachmuřeného výrazu v jeho očích.

,,Jak to šlo?" zeptala se ho a oči otočila zpět k obrazovce. Chvíli si pohrával se svými prsty, než odpověděl.

,,V pohodě," řekl jen a odlepil se od zárubně. Přešel ke křeslu a pohodlně se do něj usadil. Přitáhl si polštář na klín a začal si hrát s jeho lemem.

,,Tak proč ten protáhlej obličej?" zeptala se ho Alicia kousavě. Zamračil se.

,,Jsem rozezlenej z toho, jak je spousta lidí v nitru nešťastných, i když se všichni navenek tváří, jako by tenhle svět byl dokonalý," odpověděl a do hlasu se mu vloudil znechucený tón. Alicia se uchechtla.

,,Za ty léta by sis na to už konečně mohl zvyknout. Pokaždý když přijedeme do novýho města ti v obličeji vidim ten tvůj znechucenej a udivenej výraz. Divim se, že tě to pořád ještě překvapuje, nebo si myslíš, že někde na světě je to jiný?" zeptala se, aniž by mu věnovala jediný pohled.

,,Promiň, že jsem ještě stále tak naivní," vyprskl rozezleně, zvedl se a odhodil polštář na gauč.

,,Počkej Jamie, takže myslíš že jsou to oni?" zeptala se ho mezi dveřmi. Otočil se na ni.

,,Jo," odpověděl James a viděl, že mu poprvé za celou dobu jejich rozhovoru Alicia věnovala naprostou pozornost. Na tváři se jí objevil lišácký úsměv.

,,Výborně," řekla jen a ještě stále s úsměvem na rtech se otočila k televizi. James se ušklíbl a odešel do kuchyně.

Bylo ráno a Melanie se chystala do práce. Do domu právě vpustila Paní Penelopu Raymondovou, ženu středního věku, která jim měla dopoledne hlídat Lily, protože Paul jezdil po zakázkách a Melanie musela nutně zaskočit do práce na školení. Občas to tak dělávala, když se jim oběma sešla práce ve stejný den.

,,V lednici je jídlo od včerejška, tak jí ho kolem dvanácté ohřejte. Jo a ať pravidelně pije. Hračky má v pokoji. Kdyby se chtěla koukat na nějaký film, pusťte jí ho nahoře v pokojíčku. A mám na vás jednu prosbu. Mohla byste jí pomoci zabalit věci, které má připravené na skříni? Zítra odjíždí na týden k babičce a já trochu nestíhám, děkuju vám. Manžel se vrátí do dvanácti," vylíčila jí instrukce a Paní Raymondová jen s úsměvem přikývla.

,,Mějte pěkný den," řekla jí Raymondová, když za ní zavírala dveře. Jakmile se dveře zavřely, Penelopa shodila z tváře neupřímný úsměv a vydala se do kuchyně, kde se posadila na kuchyňskou linku. Odsud měla přesný výhled na velkou společnou fotografii Paula a Melanie. Paul se na ní mile usmíval a velké modré oči mu zářily. Seskočila z linky a došla k fotografii. Opálenou rukou se dotkla jeho tváře a pohladila ho ukazovákem po rozesmátých ústech.

,,Kdybys byl můj manžel, dala bych ti úplně všechno, kam se na tebe hrabe ten můj moula," řekla a poté se zadívala na tvář jeho manželky. ,,Ty si ho nezasloužíš," prohodila směrem ke strnulé fotce. Shora se ozval dětský křik. Penelopa sebou trhla a vrhajíc ještě jeden pohled na Paula Anderse, vyšla z kuchyně.

Paul se vrátil kolem půl dvanácté. Otevřel dveře, pověsil elektrikářskou brašnu na věšák a zul si boty. Byl rád, že je konečně doma a může se ochladit v jeho útrobách. Stáhnul ze sebe propocené triko a šel do koupelny, kde ho hodil do proutěného prádelního koše. Shodil ze sebe i zbytek oblečení a vlezl si do sprchy. Při prvním dopadu kapek na jeho svalnaté a rozpálené tělo se zachvěl, potom si však jen užíval tu skvělou sprchu. Když se pořádně umyl a osvěžil, připadal si jako znovuzrozený. Vylezl ze sprchy a kolem pasu si ovinul čistý ručník, který Melanie pověsila na háček. Zatřepal mokrými vlasy a vyšel z koupelny. Nešel rovnou do ložnice, aby si tam vzal čisté prádlo, místo toho se rozhodl, že si nejprve udělá něco k pití v kuchyni. Došel ke dřezu a natočil si ledovou vodu do sklenice. Pil plnými doušky a užíval si to. Když dopil, zaklonil hlavu a slastně vydechl. Položil sklenici na linku a otočil se. Málem vykřikl, jak se polekal.

,,Dobré dopoledne Pane Andersone," řekla ženská, která se před ním vynořila. Stála asi dva metry od něj a sjížděla ho očima od hlavy až k patě. Otřásl se pod jejím pohledem a najednou si připadal až příliš obnažený. Zalitoval, že se nejdřív nešel převléknout.

,,Paní Raymondová, co tu..." chtěl se zeptat a nechápavě přitom mhouřil oči. Usmála se na něj a udělala krok vpřed. Automaticky o krok ustoupil. Všimla si jeho gesta a zasmála se.

,,Ale no tak, přece byste se mě nebál," pronesla laškovně a postoupila o krok dopředu. Paul narazil zády do ledničky a ošil se.

,,Samozřejmě že ne, já jen... Nejsem pořádně oblečený a asi bych se měl jít převléknout do něčeho více reprezentativního," řekl a vyloudil ze sebe rozechvělý úsměv.

,,Myslím si, že tohle je dokonalé," prohlásila se šelmovským úsměvem a přišla k němu ještě blíž. Lačně sjížděla jeho polonahé tělo pohledem. Paul se na ni vyděšeně zahleděl. Penelopa byla velice atraktivní žena, kdyby to měl někdy vyslovit nahlas, řekl by dokonce, že byla hodně sexy, ale přesto na ni nikdy jako na ženu nepomyslel. Nikdy nepomyslel na žádnou jinou ženu, kromě své manželky. Pokud jednal s nějakými ženami, bylo to vždy v mezích formálního hovoru. Teď před ním stála žena, která k němu natahovala chtivé prsty a sjížděla ho pohledem. Kdyby byl oblečený, řekl by, že ho pohledem svlékala, on však tolik věcí, které by se daly svlékat na sobě neměl.

,,Jsem vám vděčný, že jste nám pohlídala Lily, ale teď už můžete jít domů," vychrlil ze sebe a zase o krok ucouvl. Rozhlédl se po kuchyni a všiml si pověšených pánviček nad sporákem. Mohl by je použít v nouzi největší. Ve škole ho učili, že nikdy nesmí použít svou mužskou sílu proti ženě, ale když bude nouze? Penelopa k němu přistoupila a chladnými prsty mu sjela od ramene přes vypracované svaly až k podbřišku. Cítil, jak se mu napnuly svaly a zalechtalo ho v tříslech. Polekaně uskočil a vymanil se z její přítomnosti. Rozechvěle se smál a couval k držáku s pánvičkami.

,,Ale no tak kocoure, trochu se pobavíme, než se tvá manželka vrátí, neříkej, že bys nechtěl," vyjela na něj laškovně a oběhla stůl, za který on zatím stačil zacouvat. Zachvěl se, když se opět přiblížila. Sledoval její křivky a houpající se pevná ňadra. Do myšlenek se mu vloudily hříšné myšlenky, které však v dalším okamžiku potlačil jakýsi impuls, který nepocházel z jeho těla a přesto ho ovládal. Dokázal si udržet chladnou mysl. Přiskočila k němu a než stačil zareagovat, cítil, jak se její rty otřely o jeho ušní lalůček a chladné hříšné prsty mu přejely těsně pod klíční kostí. Rychle se otočil a popadl první pánev, která byla na dosah. Nechtěl proti ní použít své pěsti, i když věděl, že by jí tak okamžitě zneškodnil.

,,Paní Raymondová, opravdu si myslím, že byste měla odejít, než budu nucen proti vám použít hrubou sílu, což bych udělal velice nerad, vzhledem k vaší tělesné konstrukci," řekl a mířil na ni pánvičkou. Připadal si trochu trapně, ale potřeboval mezi svým a jejím tělem mít nějaký předmět a teflonová pánev jí udržovala v bezpečné vzdálenosti od jeho těla. Penelopa se pobaveně zasmála. Chvíli na něj hleděla a potom o pár kroků ustoupila.

,,Ještě jsme spolu neskončili," řekla tiše a přitom si svůdně olízla rty. Paul se napřímil. Ona se otočila, přehodila si přes rameno kabelku a odešla do předsíně, nezapomněla přitom však vyzývavě kroutit boky. Šel za ní. Pánvičku měl ještě pořád nataženou před sebou a když otevírala dveře, skoro jí z nich vystrčil ven. Viděl ještě, jak se na něj triumfálně usmála a chtivě přimhouřila oči, když odcházela z jejich dvorku. Stál ve dveřích s pánvičkou v ruce a díval se za ní. Až o chvíli později si uvědomil, že naproti němu stojí na trávníku jeho nový soused a zalévá strom. Když ho uviděl, nejistě na něj zamával rukou ve které nedržel hadici. Paul ze sebe dokázal vyloudit jen jakýsi škleb a zakoulel očima. Poté rychle zacouval dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

Melanie se vracela z práce. Už byl večer a začínalo se stmívat. Projížděla potemnělou ulicí města, ve kterém pracovala a viděla na chodníku neklidně přešlapovat cizího muže. Tušila kdo by to mohl být. Jeden z prodejných chlapců. Už o nich párkrát slyšela. Byli to prý nevyléčení muži, kterým se nějak podařilo utíkat před zákonem. Za vysokou částku peněz pak po nocích prodávali svou mužnost a svá těla. Jednou zaslechla své kolegyně z práce, jak se o nich bavili. Prý byli v posteli nepřekonatelní. Neohleduplní, živočišní, divocí a nezkrotní. Ženy, které je vyzkoušely už prý nikdy nechtěly nic jiného. Jejich manželové, ve srovnání s nimi, byli značně neuspokojiví, jelikož kvůli léčbě byli většinou krotcí a něžní jako beránci. I Melanie občas hlavou prolétla hříšná myšlenka, spojená s těmito muži. Zajímalo jí, jaké by to s nimi bylo. Nevědomky trochu zpomalila, když projížděla okolo místa, kde postával ten vysoký svalnatý muž s divokýma očima. Upřel na ní svůj zrak a na tváři se mu objevil trochu posměvačný výraz. Zvedl ruku, přiložil si jí k ústům a udělal na ni neslušné gesto. Dráždil ji. Rychle od něj odtrhla zrak. Raději přidala plyn a nechala ho zmizet ve tmě za sebou.

Když zaparkovala před domem a vylezla z auta, všimla si, jak sek ní z druhé strany ulice blíží James a mává na ni.

,,Melanie! Jsem rád že jsem vás zastihl!" křikl na ni a otřel si obličej do lemu svého trička. Přitom odhalil chlupy porostlé, svalnaté břicho. Melanie rychle uhnula pohledem jinam a nakonec, když triko spustil, se vrátila k jeho očím.

,,Co máte na srdci pane Dolowayi?" zeptala se s úsměvem. Přitahoval ji. Jakmile ho zakhédla, cítila, jak jí v hrudi šimrají neposedná motýlí křídla. Připadala si zvláštně, protože takový pocit při pohledu na svého manžela nikdy v životě neměla.

Kolem koutků úst se mu objevily vějířky vrásek.

,,Chtěl jsem se vás zeptat, jestli byste s manželem nechtěli večer přijít posedět. Rádi bychom vás blíž poznali," vychrlil ze sebe a hodil na ní pohled, kterému by nemohla odporovat ani kdyby chtěla.

,,Rádi přijdeme," odpověděla. Možná až příliš rychle. Spokojeně pokýval hlavou.

,,Tak tedy v osm hodin," řekl a kývnul na ni. Potom se otočil a odběhl zpět ke svému domu. Sledovala, jak se jeho široká ramena rytmicky pohupují. Otočila se a zastrčila klíč do zámku. Když vešla dovnitř, překvapilo ji, že zde bylo takové ticho.

,,Paule? Lily?" křikla a rozhlížela se. Vešla do kuchyně a uviděla jeho siluetu, jak sedí u potemnělého stolu. Rozsvítila světlo. Zvedl hlavu.

,,Co se děje?" zeptala se, když si všimla jeho utrápeného výrazu. ,,Stalo se něco Lily?" dodala a poplašeně se rozhlédla kolem dokola. Vstal od stolu a přešel ke kuchyňské lince.

,,Nic jí není. Odvezl jsem ji k babičce o den dřív," vysvětlil.

,,Proč?" zeptala se zmateně a přišla k němu. Rychle se na ni otočil a ukázal ke stolu.

,,Nechceš se raději posadit?" zeptal se a ona viděla, že je nervózní. Bez otázek přešla ke stolu a posadila se na masivní dřevěnou židli. Sedl si naproti ní a drbal si pravý palec, tohle gesto dělal vždy, když byl z něčeho nervózní.

,,Paule, co se stalo?" zeptala se ho a snažila se, aby v jejím hlase nebyla znát narůstající panika. Takhle se ještě nikdy nechoval. Zhluboka se nadechl, než promluvil.

,,Byla tady Penelopa Raymondová," řekl, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Melanie na něj nechápavě zírala.

,,Vždyť hlídala naši dceru," konstatovala. Paul po ni švihl pohledem a zachmuřil se.

,,Pokusila se mě svést," vychrlil ze sebe po krátké odmlce a podíval se na Melanie, která na židli ztuhla a nic neříkala. ,,Samozřejmě se nic nestalo, okamžitě jsem ji vykázal z baráku, ale bylo to...já nevím, prostě jsem z toho všeho měl strašně špatný pocit, proto jsem Lily odvezl k tvé matce o den dřív, chtěl jsem, abychom tady měli klid. Kdybys mě třeba chtěla zastřelit brokovnicí, nebo mě vzít kastrólem po hlavě, tak aby naše dcera nebyla svědkem vraždy," vychrlil překotně a Melanie se dívala na jeho kajícný výraz, který jí bůhví proč připadal strašně vtipný. Začala se smát a nemohla přestat. Paul se na ní vyčkávavě a zmateně díval. Když jí přešel záchvat smíchu, vstala a přišla k němu. Posadila se mu na klín a ruce mu dala kolem krku. Poprvé za dlouhý čas jí jeho smysl pro čest přišla roztomilá a ona k němu pocítila vlnu náklonnosti.

,,Ty jsi trouba," řekla a políbila ho na čelo. ,,No, nejspíš si budeme muset najít novou paní na hlídání, když Penelopa ohrožuje čest mého manžela," řekla a měla chuť se smát dál a dál, jak z ní spadl kámen strachu, který ji tížil.

,,Nezlobíš se?" zeptal se nejistě.

,,Nemůžeš za sexuchtivou ženu, která po tobě baží. Chápu, že po tobě baží, nejsi úplně k zahození," řekla Melanie. Paulovi se v očích objevily zvláštní jiskřičky. Jako by někde uvnitř jeho nitra cosi vzplálo. Políbil ji a přitáhl blíž. Melanie se podívala na hodiny nade dveřmi.

,,Jsme pozváni k sousedům, chtějí nás poznat," řekla Melanie, který už byla myšlenkami vedle.

,,Tak to bychom asi neměli přijít pozdě," odpověděl a oba dva se zvedli.

Otevřela jim Alicia Dolowayová a jako vždy měla na rtech zářivý úsměv. ,,Pojďte dál, jsem moc ráda že jste přišli," vyzvala je a oni vešli dovnitř. Jejich byt byl zařízený podle nejnovější módy. Bílé stěny zdobily abstraktní obrazy a vše bylo sladěno do jedné barvy. Alicia je dovedla do velkého obývacího pokoje vybaveného tou nejmodernější televizní obrazovkou, která byla tenká jako papír a přesto byl obraz v ní skoro ostřejší než skutečnost, jak rádi tvrdili reklamní agenti. V obýváku stál James a právě pokládal na stůl malé občerstvení.

,,Andersovi, rád vás vidím," pozdravil je a poplácal Paula po rameni. Na Melanie zůstal stát o trochu déle pohledem, než bylo v mezích slušnosti. Alicia se vedle nich chytila za hlavu a řekla. ,,Zapomněla jsem udělat drink, myslíte, že bych si mohla vypůjčit vašeho manžela, aby mi s ním pomohl?"

,,Samozřejmě, určitě vám rád pomůže," odpověděla Melanie a usmála se.

,,Nemyslím si, že bych byl nějaký přeborník v přípravě drinků," ozval se Paul ale Alicia se zasmála.

,,Nesmysl, jen pojďte Paule." Odešli do kuchyně a ona zůstala s Jamesem sama. Podívala se na něj. Pokynul jí, aby se posadila. Chvilku mezi nimi bylo ticho. Napjaté a elektrizující. Prolomil ho on.

,,Co byste udělala, kdybych vám řekl, že mám řešení na vaše trápení?" zeptal se a ona zkameněla. Střelila po něm pohledem a srdce se jí rozbušilo.

,,Jak to myslíte?" vyhrkla. Nejistě si olízl rty a pokračoval.

,,Melanie, nepozvali jsme vás sem jen tak pro nic za nic. Včera jsem vám něco slíbil. Řekl jsem, že jednou budete zase šťastná, proto se vás ptám, co byste udělala, kdybych vám dal to, co nejvíc chcete?" Dívala se na něj stále neschopna pochopit, na co naráží. Nakonec se napřímila a zeptala se trochu povýšeným hlasem.

,,A co je to, co nejvíc chci, pane Dolowayi?" Zvedl se mu koutek úst.

,,Jamesi," opravil ji a čekal, až jeho jméno zopakuje.

,,Jamesi," rezignovala nakonec. Pobaveně přikývl.

,,Chceš to, co chtějí všechny ženy. Chceš muže, který tě bude vášnivě milovat, chceš nebezpečí, které s sebou nese to, že ty budeš milovat jeho. Chceš jeho divokost a přesto jistotu. Chceš partnera, ne otroka," odpověděl a jeho odpověd ji vyrazila dech. Nejen to, jak samozřejmě přešel do tykání, ale také to, co právě vyslovil. Nenechal ji vzpamatovat se a pokračoval.

,,Právě proto se ptám. Je to jednoduchá otázka. Kdybych tohle všechno mohl zařídit, kdybych znal způsob. Chtěla bys, abych to udělal? Chtěla bys svého manžela zpátky, myslím tím toho pravého člověka i s jeho špatnými vlastnostmi, které by tě čas od času neskutečně rozčilovaly, chtěla bys ho i s tím, že by dělal to, co on by chtěl a ne to, co chceš ty? Chtěla bys zpět toho člověka, kterého jsi poznala první den?" pokládal otázky a vyčkávavě se na ni díval. Melanie neodpověděla. Hlavou se jí mihla myšlenka, která se jí zařízla do mozku, jako struna. Chtěla, aby byl takový jako dřív? Vždyť ho znala sotva dvě hodiny, než se změnil. Nevěděla, jaký byl předtím.

,,Protože já ten způsob znám Mel, já a moje sestra vám můžeme oběma vrátit do života jiskru. Jiskru, která si s sebou nese i spoustu nejistot, které závisí pouze na tom, jak silná vaše láska a s ní i vzájemná oddanost bude," dokončil James. Melanie si to stále nedokázala pořádně přebrat. Jediné co pochytila bylo slovo sestra. Nechápavě nakrčila nos.

,,Ty a tvoje sestra?" zeptala se. Zavrtěl hlavou a povzdychl si.

,,Asi bych ti to měl říct celé od začátku. Ale prosím tě, ať už se rozhodneš jakkoli, žádám tě, abys nevyzradila má tajemství, která ti teď řeknu. Stejně tak, jako já nevyzradil ta tvá," požádal ji a úpěnlivě se jí zadíval do očí. Pocítila, že se mezi nimi rodí silné pouto.

,,Slibuju," řekla a pousmála se. Zvedly se mu koutky.

,,Dobře tedy. Moje manželka ve skutečnosti není moje manželka, ale moje sestra. Naše matka byla slavná vědkyně, která se podílela na důležitých výzkumech genetiky a chemických reakcí v mozku. Narodil jsem se jako druhorozený, moje sestra je o dva roky starší. Matka si ze všeho nejvíc přála, aby se jí narodila druhá holčička, protože nedokázala snést pomyšlení, že by se musela vzdát druhého dítěte a dát ho do rukou cizích lidí, kteří z něj budou vychovávat podřadný druh. A z nás mužů se podřadný druh opravdu stal. Tak dlouho jsme se evolučně nepohnuli vpřed, že se jednoho dne stalo, že nás ženy převýšily ve všem a nám už nezbylo vůbec nic. Stali se z nás jen otroci skrývající se pod názvy - Dokonalí muži, které si rozebíraly ženy.

Když jsem se narodil, moje matka se rozhodla, že mě skryje před světem. Jelikož měla vlivné kontakty, všechno zaonačila tak, že to vypadalo, jako bych zemřel při porodu. Celý můj život až do osmnácti let mě vychovávala v domácí péči, společně se svou matkou a mým otcem. Rodiče měli vždycky úplně jiný vztah, než všichni ostatní. Můj otec totiž nebyl nikdy vyléčený. Respektive byl, avšak matka, která měla přístup ke všem tajným informacím, zjistila způsob, jak léčbu zvrátit. Otec byl takový její pokusný králík, ale pokus se vydařil a na světě byl najednou ,,lék" na léčbu. Když nám bylo se sestrou dostatečně let, matka nám prozradila, jak léčbu zvrátit a vyslala nás do světa, abychom našli lidi, kteří jsou v tomto systému a manželství nešťastní a pomohli jim. Řekla nám všechno, co máme udělat. Dlouhou dobu jsme se sestrou cestovali po světě a hledali takové páry. Podařilo se nám pomoci stovkám lidí, kteří začali naše znalosti šířit dál. Nyní nás je možná už několik tisíc a to číslo roste.

Na svých cestách jsme také narazili na muže, který si přezdívá Kouzelný dědeček. Je mu něco přes osmdesát let a je jedním z posledních lidí, kteří ještě zažili svět bez léčby. Svět takový, jaký má být. Vyprávěl nám o něm. O tom, jak se kvůli mužům válčilo, jak se pořádaly krvavé bitky, jak muži podváděli ženy a žili v polygamii. Jak muži ženám ubližovali, a přesto je ženy milovaly.

Mnoho věcí se díky tomu, že jsou ženy u moci změnilo. Alespoň jsme se naučili jakési vnitřní pokoře a uznání k nim, jak daleko to dotáhly. Také je to naší výchovou, tím, že nás učí si vás vážit a být vám oporou. Svět se změnil, i my se změnili. Není však správné z nás stále dělat otroky a spousta manželství je kvůli tomu nespokojená. Každá společnost, ve které je zavedena určitá forma diktatury a jedna skupina lidí je podřadnější než druhá, stvoří revoluci. A to my ji vedeme. Jsme mladá krev, která si prožila své a má sny, které chce do budoucna splnit. Chceme, aby muži měli svobodnou vůli rozhodování. A vy byly šťastné. Ne se jen tvářily, že jste," dokončil své vyprávění a Melanie na něj fascinovaně zírala.

,,Takže ty nejsi vyléčený," vydechla nakonec.

,,Nejsem," zavrtěl hlavou.

,,Věděla jsem, že jsi jiný. To, jak se chováš a hlavně jak se díváš." Sklopila zrak. Natáhl k ni ruku a něžně ji chytil za bradu. Zvedl ji hlavu tak, aby se na něj musela podívat.

,,Jsi krásná žena a zasloužíš si být šťastná. Pamatuješ si, jaký byl tvůj manžel předtím? První den po léčbě? To byl ještě sám sebou. Nebylo by skvělé, aby chlapci, co se narodí svým rodičům nebyli násilně odebíráni svým matkám? Každý z nás má na světě své místo a vy ženy tím, že přebíráte naše práce a naše charakterové rysy mužníte. Naše role se vyměnily."

,,Ale co bude pak? Až zase všichni muži budou nevyléčení. Nevrátí se všechno do starých kolejí? Nebudou zase války, nepokusí se o svrhnutí žen? Nebudou muži opouštět své těhotné manželky a utíkat za milenkami? Nebudou opět znásilňovat ženy na ulicích?" James smutně sklopil zrak.

,,Nevím, co bude a nemůžu nic slíbit. Možná, že to tak opět bude. Je to risk. Ale myslím si, že svět už nikdy nebude stejný, jako byl předtím, než se chopily vlády ženy," podotknul. ,,Kdysi dávno to bylo jinak.V dobách před naším milióny let. Muži ženy uctívali, vážili si jich. Možná, že to tak bude i dnes." Mlčeli. Melanie se ponořila do svého nitra a před očima jí vyvstával obraz jejího malého Sama a výraz v obličeji Paula, když jí tenkrát líbal a říkal ji, že je hezká. Přejel jí mráz po zádech a ona věděla, že by dala cokoli za to, aby ho slyšela znovu říkat ta slova. Svobodně. Z jeho vlastního popudu. Možná, že by pak dokázala rozdmýchat vyhaslý a otupělý cit k němu. Podívala se na Jamese.

,,Chci, abys zvrátil jeho léčbu," prohlásila pevně a James se usmál.

,,Jsou v kuchyni, pojďme za nimi. Musíme mu to říct." Oba dva vstali a vešli do kuchyně. Paul se opíral o linku a právě se smál něčemu, co mu Alicia připravující pití řekla.

,,Paule, musíme ti něco říct," ozvala se Melanie a on k ní vzhlédl. ,,James a Alicia znají způsob, kterým ti vrátit tvou svobodnou vůli." Paul na ni chvíli nechápavě zíral a pátravě přelétával pohledem po všech osobách v místnosti. Nakonec se mu v očích objevil záblesk radosti.

,,Chceš to?" zeptal se ho James naléhavým hlasem. Paul střelil pohledem k Melanii. Ta se na něj usmála. Přikývl. Věci se daly do pohybu.

,,Fajn, nebude to zrovna příjemný, ale taky to nebude trvat dlouho," řekl James a přešel ke skříni, kterou otevřel. Vytáhl z ní malou krabičku, kterou položil na stůl. Všechny zraky v místnosti se na ní upřely. Otevřel ji a vyndal z ní dva předměty. Jeden vypadal jako teleskopický obušek a druhý jako tenká a ostrá břitva se zúženým koncem. Melanie postřehla, jak se Paul zarazil při pohledu na ty předměty.

,,Neboj se, tohle je Raix, zařízení, které na minutu deaktivuje čip, který máš implantovaný v hlavě a vysílá ti signály do mozku, čímž mění tvé myšlení a ovládá tvé vlastnosti a emoce. A tohle je Leux, dlouhá a ostrá dýka specielně přizpůsobená k vyndávání elektročipů. Až čip v tvé hlavě zneškodním, vsunu ti pod kůži tuhle dýku a vyndám ho. Když je čip aktivovaný, nejde vyndat, protože je v něm zabudováno důmyslné zařízení, které za pomoci malé elektřiny, kterou vytváří tvé tělo, funguje jako silný elektromagnet. Jakmile bude však čip deaktivován, je jednoduché ho dostat ven. Musím přiznat, že je to opravdu důmyslné zařízení, avšak ne natolik, aby nějací koumáci nepřišli na to, jak ho dostat ven," vysvětlil James a připravil si předměty.

,,Léčbou je čip implantovaný do hlavy?" zeptala se Melanie překvapeně. James se na ní otočil a usmál se.

,,Chytré viď? Všichni mluvili o léku jako léčbě, tudíž si lidé mysleli, že jde o nějakou proceduru, která vypadá jako očkování proti chřipce a nejde zvrátit. Byla to naschvál rozšířená fáma, aby se muži nesnažili si čip z mozku sami odstranit tím, že by se ho pokoušeli vyříznout. Kvůli tomu by nejspíš mužská populace skoro vymřela, kdyby se snažili rozřezat si hlavu." Melanie se otočila na Paula.

,,Ty jsi to věděl. Proto sis tenkrát zarazil ten střep do hlavy?" zeptala se ho. Pokořeně přikývl. Konečně všechno začala chápat.

,,Jdeme na to?" zeptal se James a poklepal Raixem na opěradlo židle. Paul se nejistě posadil. Viděla, jak se třese.

,,Melanie, mohla bys ho prosím držet za ruce. Nejspíš tě to bude asi trochu bolet Paule, ale vydrž," vyzval ho James a stoupl si za jeho záda. Rukama mu hlavu sevřel do kravaty tak, že se Paul nemohl ani pohnout. Jeho žena mu chytila ruce do svých a něžně mu je hladila. Alicia přistoupila blíž k jeho hlavě se zařízením, které jí podal James.

,,Bude mi to dělat ženská?" zeptal se Paul nejistě. James ho poplácal po paži.

,,Neboj se kamaráde, moje sestra je na vyndávání čipů přebornice, bude to jen chvilička." Po těchto slovech mu Alicia ze strany k hlavě přiložila Raix a ozval se jakýsi bzučivý zvuk. Paulovi oči se protočily v sloup a ona okamžitě šáhla po tenké dýce. Nacvičenými rychlými pohyby ji zarazila hluboko pod kůži na jeho spánku. Melanie viděla, jak se vyvalil malý pramínek krve a stékal mu k čelisti. Paul sebou cuknul, ale James držel pevně. Žena pohybovala nožem v jeho hlavě sem a tam a nakonec se jí v očích vítězoslavně zablesklo. Jediným rychlým pohybem vytáhla dýku a držela ji v ruce.

,,Tady je mrška," prohlásila a zálibně si prohlížela zkrvavený předmět. Čip byl placatý a velký asi jako jablečné jadérko. James okamžitě přitiskl na otevřenou ránu sterilizovaný tampon a ošetřil ho. Zdálo se, že Paul je v bezvědomí.

,,Co s ním je?" zeptala se Melanie starostlivě. Černovlasý muž se zasmál.

,,Dostal pěknej elektrickej náboj do hlavy, taky bys byla v bezvědomí. Nemusíš se bát, bude v pořádku. Až se probudí, bude to nejspíš úplně jiný člověk."

,,Za jak dlouho?" zeptala se prostě.

,,Možná za pár hodin. Pojď, opatrně ho položíme na pohovku." Vzali ho a přenesli do obýváku. Potom se posadili ke stolu. Po chvíli ticha se podívala Jamesovi do očí. Až teď si všimla, že jí celou dobu pozoroval.

,,Něco tě trápí," konstatoval. Povzdechla si.

,,Mám strach," řekla tiše. Díval se na ni. ,,Mám strach, že se rozejdeme, že mě nebude chtít, teď, když nemusí. Že já nebudu chtít jeho. Mám strach co bude dál," vyhrkla. Vzal její ruku do svých dlaní. Donutil jí, aby se mu podívala do očí.

,,Povím ti, co bude dál. Společně se budete snažit šířit naše poselství. Budete jedni z těch, co procitli. Budete společně s dalšími, tvůrci nového světa. Vyváženého světa. A pokud v sobě nenajdete lásku?" zeptal se a na tváři se mu objevil prazvláštní výraz. ,,Na světě bude plno jiných, kteří se do tebe budou moct snadno zamilovat. Budou mít totiž na výběr. Možnost nebude omezená." Pousmála se. Přesvědčil ji. Prozatím.

,,Co když o mě nikdo jiný zájem mít nebude a manžela ztratím taky?" zeptala se na otázku, která jí nejvíc tížila. James ji pohladil svou teplou rukou po tváři a pronesl zvláštně ochraptělým hlasem.

,,Bude. Vždycky tu alespoň jeden další bude."

Melanie stála na zápraží domu a dívala se na východ slunce. Nastával další den po dlouhé noci. Pro mnoho dalších lidí, byl úplně obyčejný a všední, pro ni však ne. Pro ni byl především novým začátkem.

Dveře za jejími zády vrzly a otevřely se. Cítila, jak k ní kdosi přistoupil a tiše stál kousek za jejími zády.

,,Melanie," ozval se známý hlas. Pomalu se otočila a zahleděla se do tváře svého muže. Ta známá tvář, kterou znala nazpaměť, byla v něčem jiná. Jeho oči už neměly ten zvláštní rezignovaný a vyrovnaný výraz, byly plné náboje a radosti. Přesto v nich však dokázala rozeznat ještě jednu emoci. Byl to snad smutek?

,,Jak se cítíš?" zeptala se ho. Viděla, jak se zarděl. Rozhodil rukama a zasmál se.

,,Lépe jsem se snad nikdy necítil. Mám pocit, jako bych mohl skály lámat. Je to, jako bych se probral z dlouhého spánku," řekl. Chvíli jen tak stáli.

,,Co teď bude dál?" zeptala se Melanie rozpačitě. Paulův výraz na tváři zvážněl. Natáhl k ní ruce a dovedl jí k lavičce, na kterou se posadili. Její ruce nepustil a zadíval se jí do očí.

,,Vážím si tě a cítím k tobě obrovskou náklonnost. Mám tě moc rád Melanie a stejně tak naše dítě. Ta léta, která jsme spolu strávili, bych nenazval jinak než šťastnými," odmlčel se.

,,Ale?" zeptala se Melanie, která cítila, že za jeho slovy se skrývá něco víc. Paul posmutněl.

,,Ale tohle není život, který bych si sám vybral. Záleží mi na vás dvou a vždycky se o vás budu starat, avšak teď když už mi čip v hlavě nepotlačuje emoce, cítím, že mě srdce táhne jinam. Víš, předtím, než jsem se stal tvým mužem, jsem se zamiloval do mladé vychovatelky, která pracovala na oddělení, kde jsem vyrůstal. Jmenovala se Lily. Všechny moje city k ní byly léčbou potlačeny, avšak teď mi přijde, jako by je čip jen zamrazil, ale nikdy nevymazal. " Melanie sklopila zrak a zhluboka se nadechla. Připadalo jí zvláštní, že s ní jeho přiznání nic neudělalo. Necítila bolest, ani nenávist. Vlastně se jí v hloubi duše ulevilo. Zvedla zrak a zadívala se do jeho modrých očí. Usmála se na něj.

,,Jsem ráda, že se už konečně nemusíme přetvařovat. Jsme přátelé, tak jako jsme vždycky byli. Ty mě znáš nejlépe a já bych ráda poznala i tvé pravé já. Teď známe pravdu a máme nový cíl. Společně dáme lidem šanci volby. Všem. I vám." Hrdě se na ni podíval a ona věděla, že to, co se v jeho očích odráží, je obdiv. Ten pohled ji zahřál u srdce, protože věděla, že je skutečný.

,,Myslíš, že bychom mohli začít u Lily? Musím zjistit, zda to, co k ní cítím je ještě stále stejné. A jestli to, co ona ke mně cítí, se nezměnilo. Všechno si to musím v sobě nějak urovnat," zeptal se rozechvěle.

,,Samozřejmě," pronesla klidně.

,,Mám tě rád," řekl a vyslovil to s tou největší úctou.

,,Já tebe taky Paule." Přisunul se blíž a ovinul jí paži kolem ramen. Věděla, že ji ochrání a bude při ní stát ať už to dopadne jakkoli.

,,Je to zvláštní pocit, viď? Mít možnost volby," řekl Paul a díval se na slunce stoupající výš a výš. Melanie se zahleděla před sebe a všimla si Jamese, který právě vyšel ze dveří, postavil se na verandu a díval se směrem k ní. Srdce se jí tiše rozbušilo.

,,Je povznášející," řekla a sama pro sebe se usmála.