Povídka - Sestřička (2013)

Sestřička

I.

Světla se v záblescích míhala sem a tam a hudba naplňovala celé mé tělo, cítila jsem se živá jako už dlouho ne. Opět jsem byla svá, nemusela jsem se nechávat svazovat. Nemusela jsem se chovat podle pravidel, která někdo určil. Byla jsem absolutně volná, když jsem se nechávala unášet na vlnách hudby, zavřela při tom oči, dala ruce nad hlavu a cítila těžký pach propocených těl, která se o sebe třela.

Píseň skončila. Ozval se křik provázený potleskem a já vískala a skákala do vzduchu.

,,Díky! Díky vám všem, že jste nás dneska přišli podpořit!" křičel zpěvák a jeho zpocená tvář se zeširoka usmívala.

V záři reflektorů vypadal skvěle. Svlíkl triko a hodil ho do publika, kde se natahoval nespočet hladových rukou fanynek, které toužily vlastnit ten propocený kus hadru. Odešla jsem k baru, objednala si pivo a laškovně mrkla na číšníka. Potěšeně se na usmál. Otočila jsem se a chtěla odejít trochu stranou, když do mě kdosi vrazil a pivo z kelímku se rozletělo všude okolo.

,,Sakra! Neumíš dávat pozor!" ozval se rozzlobený hlas.

,,Tys do mě vrazil," ohradila jsem se a snažila se utřít si pivo z trika.

Budu smrdět jako ožrala, prolétlo mi hlavou. Zvedla jsem zrak a podívala se, kdo do mě vlastně vrazil. Proti mně stál zpocený kluk bez trika a mezi očima měl podmračenou vrásku.

,,Nikdo ti neřekl, že tohle není nuda párty?" zeptala jsem se jízlivě a měřila si ho pohledem.

,,A tobě zase nikdo neřekl, že polívat největší hvězdy večera se nesluší?"

Dala jsem si ruce v bok.

,,Hráli jste falešně."

Teď si založil ruce na prsou zase on.

,,Ne, to teda nehráli, byli jsme skvělí."

,,Hlavně, že se umíme pochválit," pitvořila jsem se a do hlasu se mi vloudil posměšný tón.

,,Proč sem vlastně chodíš, když se ti naše muzika nelíbí?" zeptal se a vypadal, jako kdybych mu šíleným způsobem zkazila náladu.

,,Přece abych mohla takový, jako jsi ty, polívat pivem," odvětila jsem a trochu se usmála.

Chvíli se na mě díval a chtěl něco říct, když tu se mezi nás přihnalo asi šest holek, které ho obklopily a dožadovaly se jeho pozornosti. V okamžiku jsem se otočila na patě a zamířila k východu. Strčila jsem do lítacích dveří a vyběhla nahoru po schodech, potřebovala jsem se nadýchnout čerstvého vzduchu. Venku bylo jen pár lidí a chladno. Zapálené špičky cigaret, které vězely v ústech přítomných, vypadaly jako malá světélka, toužící prozářit okolní tmu. Z dolního sálu se ozývala dunivá hudba. Zavřela jsem na chvíli oči a užívala si štiplavého večerního vzduchu, který naplňoval plíce a pročišťoval mi hlavu.

Dveře vedle mě se rozletěly a ven vypadla partička kluků. Jeden z nich se otočil a já okamžitě poznala, že je to ten kluk, kterého jsem před chvílí zlila pivem. Teď měl na sobě čisté triko a už nebyl tolik zpocený. Jen co mě uviděl, jeho zorničky se roztáhly.

,,Hej, tady jsi. Kam ses poděla?" zeptal se a zamířil ke mně.

Jeho kumpáni se odkolíbali o kus dál a hromadně si začali zapalovat cigarety.

,,Vidíš ne?" odpověděla jsem.

Přišel blíž a ležérně se opřel o drsnou stěnu budovy.

,,Musel jsem rozdat pár autogramů, vyfotit se s fanynkama," říkal, jako by se potřeboval ospravedlnit.

,,Všimla jsem si."

,,Ne vážně, proč jsi utekla?" zeptal se.

,,Nepřišlo mi, že by naše konverzace byla plodná," odvětila jsem líně a jeho obočí se mírně stáhlo k sobě.

,,No a co kdybych tě pozval na to pivo, kterým jsi mě osprchovala?" zeptal se po chvilce mlčení. Přemýšlela jsem. Ještě se mi nechtělo domů, chtěla jsem se bavit, ale věděla jsem, že doma už budu netrpělivě očekávána.

,,Už musím jít," řekla jsem a on mírně přimhouřil oči. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale chytil mě za ruku.

,,Počkej, řekni mi alespoň odkud jsi. Nikdy jsem tě tu neviděl."

Chvíli jsem si ho měřila pohledem.

,,Není to zřejmé? Přiletěla jsem z hodně vzdálené planety, na kterou se musím zase vrátit a moje kosmická loď na mě nebude čekat."

Pousmál se.

,,Tak to bysme si mohli rozumět, já si taky občas připadám jako mimozemšťan!"

,,To bych ti i dokonce věřila," křikla jsem na něj přes rameno. Chvíli jen stál, a když jsem mizela za roh, ještě křikl: ,,Mimochodem, jsem Richard!"

Kráčela jsem zpátky domů vlažnou nocí a sama pro sebe se musela usmívat. Líbil se mi. Líbil se mi hodně, ale věděla jsem, že by to mezi námi nemohlo fungovat. Ne dlouho. Prostě jsem to neměla v povaze.

Dorazila jsem k našemu domu. Ulice kolem byla klidná, téměř bez živáčka. Jen ve vedlejší ulici se choulil do županu nějaký pejskař a čekal, až se jeho pes vydělá. Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo nesleduje a poté vylezla na nejbližší strom, který se větvemi téměř dotýkal jednoho z oken. Vyšplhala jsem na nejvyšší větev, která mě mohla unést a poté se opatrně pustila vpřed, dokud jsem rukou nedosáhla na nově vyměněný okap. Vytáhla jsem se po něm nahoru a snažila se přitom nezpůsobit hluk. Okno bylo pootevřené, přesně tak jak jsme se domluvily. Jednou rukou jsem se chytila parapetu a nohu položila na vršek mříže, kterou si dal na okno soused. Vyškrábala jsem se na parapet a tiše vklouzla dovnitř. Do nosu mě praštil trochu vydýchaný pach našeho bytu. Shodila jsem ze sebe oblečení a lehla si do postele. Z palandy nade mnou se dolů z ničeho nic spustila hlava s dlouhými černými vlasy.

,,Tak jaký to bylo?" zeptala se. Musela jsem se usmát.

,,Skvělý, jako vždycky. Dík za krytí ségra," odpověděla jsem. S povzdechem si položila hlavu zpět na polštář a její hlas zněl nyní tlumeně.

,,Víš jakej by to byl problém, kdyby na to přišla máma? Stačilo by, aby bouchlo to pootevřený okno," zamumlala.

Vstala jsem z postele a opřela si bradu o pelest palandy tak, abych na ní viděla.

,,Nic se nestalo, příště můžeš jít ty," snažila jsem se trochu ospravedlnit. Cítila jsem slabý pocit viny, že jsem jí tu nechala a sama se šla bavit.

,,Moc dobře víš, že na tyhle akce moc nejsem a někdo musí zůstat doma a hlídat," odvětila, ale zněla trochu podrážděně. Tušila jsem, že by chtěla jít taky, alespoň jednou to zažít.

,,Nějak to uděláme," slíbila jsem.

,,Smrdíš kouřem a pivem," odvětila.

Lehla jsem si zpátky do postele a otočila se čelem ke zdi. Mrzelo mě, jak se sestra cítí.

,,Dobrou noc Soph," zašeptala jsem do tmy.

,,Dobrou."

II.

Když jsem se ráno probudila a slezla z palandy, sestra ještě pořád ležela v posteli. Pusu mírně pootevřenou v hlubokém spánku.

Byl z ní ještě stále cítit alkohol a kouř. Zdálo se mi, jako by tím pachem byl prosycený celý pokoj a i já. Sebrala jsem se proto a odešla do koupelny. Často jsem si dávala po ránu sprchu, tak nějak mě dokázala nakopnout.

Venku už začínalo svítat, ale rodiče ještě spali. Mamce v pokoji zazvonil budík, ale já věděla, že bude ještě deset minut ležet a pomalu se probouzet.

Udělala jsem si svačinu a připravila věci do školy. Když jsem se šla obléknout do pokoje, sestra na mě mžourala opuchlýma očima pod nimiž měla kruhy. Bylo na ní vidět, že se vrátila pozdě v noci.

,,Nechtěla bych vstávat tak brzo do školy," prohodila.

,,Jedna z nás musí být ta zodpovědná," odpověděla jsem a nedokázala zakrýt špetku podráždění.

,,Děje se něco?" zeptala se a podepřela se na posteli lokty.

Vypadala ještě víc rozcuchaně než obvykle. Zamručela jsem a nevěděla, jestli se jí s tím chci svěřovat. Nikdy jsme před sebou neměly tajemství, ale vždy jsem Amélii tak trochu obdivovala pro její schopnost se se vším lehce vypořádat. Nikdy si nic opravdu nebrala k srdci. Když jí někdo ublížil, prostě mu to oplatila. Nepřemýšlela nad tím, co je dobré a co špatné, rozdělovala věci spíš na ty zábavné a na nudné. Byla lehkovážná, když se jednalo o vážná rozhodnutí a měla jednu vlastnost, která mě skrytě trochu děsila. Byla by schopná někoho zabít, kdyby ublížil její rodině.

Posadila jsem se na postel.

,,Když ti to řeknu, nenaštveš se, že ne?" zeptala jsem se a viděla, jak se rozespalý výraz v její tváři změnil v bystrý a soustředěný.

,,To záleží na tom, co mi řekneš," odpověděla chladně. Rozmýšlela jsem se, jak jí tu informaci podat.

,,Nechce se mi do školy," začala jsem.

,,A proto jsi tak podrážděná?"

,,Ne, kvůli tomu to není. Přišel tam nový kluk a tak trochu se rozhodl, že se stane pánem třídy. Nevím proč, ale zrovna mě si vybral jako oběť, na které předvádí svou sílu."

Améliiny zorničky se rozšířily a opět stáhly. Věděla jsem, že kdybych se jí dotkla, její tep by byl mnohonásobně zrychlený.

,,Prosím, nerozčiluj se, mám to pod kontrolou, není to tak strašný. Vlastně se to dá vydržet, jen je to otravný," začala jsem ji uklidňovat.

Měřila si mě pohledem a výraz v jejím obličeji se měnil každou chvilku. Nadechla se k odpovědi, ale v ten moment se ozval hlas matky, která vstala z postele.

,,Sophie? Jsi ještě doma?"

,,Už musím jít, vážně to nic není, ahoj," řekla jsem a rychle vstala z postele.

Věděla jsem, že se na mě dívá, ale nešla za mnou, což mohlo znamenat dvě věci, buď že je tak rozzlobená že nemůže vstát, nebo že si v hlavě spřádá nějaký pomstychtivý plán. Obojí z toho mě děsilo.

,,Čau mami, už jsem na odchodu," mávla jsem na matku, popadla tašku a vyběhla ze dveří. Seběhla jsem schody a vyšla ven do rozzářeného rána. Jaro už se hlásilo v plném proudu a celou cestu do školy mě provázel zpěv ptáků.

,,Nazdar Sophie," byla první věta, které se mi dostalo, když jsem vyšla dvě patra a dorazila ke skříňkám.

,,Ahoj, Báro, jak se máš?" otázala jsem se.

,,Jde to, umíš tu matiku?" optala se mě, jako by doufala, že řeknu: ,,ne, neumím jí vůbec." Určitě se neučila a chtěla vědět, že je na tom někdo podobně jako ona. Místo odpovědi jsem pokrčila rameny.

,,Jakž takž."

S těmito slovy jsem zaplula do třídy a posadila se na své obvyklé místo u okna. Než začala hodina, listovala jsem si ve své oblíbené knize. Zazvonilo a dovnitř vešla angličtinářka. Bavili jsme se o tom, co bychom chtěli dál studovat a jestli už máme plány do budoucna. V půlce hodiny se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupil Lukáš.

,,Ale, podívejme se, kdo nás poctil svou návštěvou, pan Slíbil osobně," ozvala se ironicky učitelka.

,,K službám," odvětil téměř medovým hlasem.

Ještě než se posadil do lavice, podíval se směrem, kde jsem seděla. Snažila jsem se vypadat co nejvíc nenápadně. Dělat, jako že tady nejsem. Jeho pohled jsem na sobě cítila i poté, co se posadil. Do konce hodiny jsem se snažila soustředit na látku, kterou jsme probírali. Se zazvoněním jsem utekla na chodbu. Nepomohlo mi to. Lukáš vyšel ze třídy a vrazil do mě.

,,Ježiši sorry, uplně jsem tě přehlíd," řekl a byl tak blízko, že jsem cítila cigaretu, kterou si dal těsně předtím, než vešel do školy.

,,Nech mě bejt," ozvala jsem se.

Zasmál se.

,,Jseš divná, naháníš mi hrůzu, ten tvůj divnej pohled, jako bys byla uplně mimo," řekl a znechuceně si mě prohlížel. Za jeho zády se objevili dva kluci, kteří se s ním začali před několika dny bavit.

,,Že je divná kluci," otočil se na ně a oni pokrčili rameny.

Byli se mnou ve třídě už delší dobu, takže se mě naučili ignorovat, vlastně dělali, jako bych neexistovala.

,,S tou divností by se mělo něco dělat, co kdybys šla po škole s náma?" ptal se a nebezpečně se ke mně přibližoval.

,,Ani omylem, nech mě na pokoji!" zvýšila jsem hlas a vytrhla se mu. Vběhla jsem zpět do třídy a posadila se vedle spolužačky, která si něco zapisovala do sešitu. Ani si mě nevšimla. Málokdo si mě všímal. Celý zbytek další hodiny jsem myslela na to, že Amélie by si všiml každý, ale já pro ně byla jen divná a průhledná.

O obědové pauze jsem si šla sednout ven do parku. Venku bylo jen na triko. Seděla jsem a dívala se do slunce, když se vedle mě někdo posadil.

,,Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně.

,,No nazdar," odvětila. ,,Myslela jsem si, že bych se na tebe mohla jít podívat."

,,Zatahuješ školu?"

Usmála se.

,,To je jedno, stejně se nic neučíme a ty potřebuješ pomoct víc," odvětila.

,,S čím pomoct?"

,,S problémem jménem fracek co tě šikanuje," procedila skrz zuby.

,,A co s tím jako chceš dělat?" zeptala jsem se a nechápavě na ni zírala. Po tváři se jí rozlil šibalský úsměv. Vstala a chytla mě za ruku.

,,Pojď, musíme se převlíknout."

Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Táhla mě k blízkému kostelu.

,,Zadrž! Co máš v plánu?" zastavila jsem se.

Povzdechla si. ,,Nedochází ti to Sophie? Jsme jednovaječný dvojčata, vypadáme na chlup stejně. Takže když mi teď půjčíš svoje oblečení a převlíkneš se do mýho, můžu se klidně vydávat za tebe a nikdo to nepozná. Jediný co musíš udělat, je mi trochu věřit."

Zírala jsem na ni, jako by se pomátla.

,,Každý pozná, že to nejsem já. Vždyť se chováš úplně jinak," namítla jsem.

Dala si ruce v bok, do tváře se jí vloudil trochu poplašený, podezřívavý výraz a já měla pocit, jako bych se koukala sama na sebe do zrcadla. Zatřásla hlavou a zase to byla stará dobrá Amélie.

,,Tak vidíš, pojď, musíme se převlíct, než začne hodina."

Nevěřila jsem tomu, co děláme. Zalezly jsme do zpovědnice, která byla jako obvykle prázdná a převlékly se.

,,No vidíš, ani to nebolelo," řekla, když si mě pohlédla ve svém prádle.

,,No já nevím," zašeptala jsem nejistě. Plácla mě po rameni a podala mi svojí tašku.

,,Hoď mi domů tašku, já se o to postarám."

Při těchto slovech se jí po tváři rozlil šibalský, poťouchlý úsměv.

III.

Jen co vešel do třídy, bylo mi jasné, že je to on. Pohled, který na mě upřel, to jen potvrdil. Vstala jsem a šla vyhodit odpadek, který ležel na stole. Když jsem procházela kolem něj, strčil do mě ramenem.

,,Jako vážně? Víš, že začínáš být dost trapnej?" zeptala jsem se a dívala se na něj. Vypadal překvapeně, takovou reakci ode mě nečekal.

,,Uklidni se, ani jsem se tě nedotkl, to bych se musel jít hned vydezinfikovat," odvětil a odhalil zuby v triumfálním šklebu.

,,Ještě jednou do mě vrazíš a zpřelámu ti ten tvůj velkej špičatej nos," pohrozila jsem mu a věděla, že teď už se vůbec nechovám tak, jak by se chovala moje sestra.

Nějak se mi to vymklo z rukou. Myslela jsem, že sem jen přijdu a podívám se, co je to za idiota, možná že mu něco řeknu, ale teď jsem cítila, jak svůj vztek přestávám zvládat. Zasmál se.

,,Radši si jdi sednout do koutku psychouši, ať si neublížíš," pobídl mě a rukou do mě šťouchl, jako by mě chtěl popohnat. Před očima se mi vytvořila rudá mlha. Bez rozmyšlení, naprosto automaticky jsem se napřáhla a má pěst narazila na jeho ještě stále pobavenou tvář. Chrupavka jeho nosu pod mým úderem zapraskala a krev se rozprskla po lavici, o kterou se pokoušel zachytit. Nezmohl se na slovo. Povolila jsem ruku, kterou jsem měla sevřenou v pěst a prohlížela si podlité klouby.

,,Už se mě nikdy nedotýkej," poručila jsem a z mého hlasu šla hrůza. Všichni okolo na mě zírali a zíral i třídní učitel, který právě vešel do dveří, ve kterých se zastavil.

,,A sakra," řekla jsem.

,,A sakra," zopakoval a v očích se mu lesklo překvapení smíšené s naštvaností. Věděla jsem, že z tohohle bude problém.

IV.

Když sestra přišla domů, viděla jsem, že něco není v pořádku. Hlavu měla sklopenou a ve tváři provinilý výraz. Pravou ruku měla navíc trochu nateklou.

,,Co se stalo?" vyskočila jsem z křesla a šla k ní. Podívala se na mě a odhrnula si pramen vlnitých vlasů z očí.

,,Trochu se to zvrtlo, myslim, že jsem ti trochu ve škole zavařila u učitelů," vysvětlila provinile. Chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na ní.

,,Ježiši, dej si na to led a řekni mi už konečně, co se stalo," vyzvala jsem jí a zamířily jsme do kuchyně. Posadila se na barovou židli a já vytáhla z mrazáku mraženou zeleninu. Přiložila jsem jí to na ruku a převázala utěrkou. Trochu přimhouřila oči, když jsem jí ruku obvazovala, ale držela se statečně. Vyzývavě jsem se na ni dívala. Chvíli mlčela, než to konečně nevydržela a řekla.

,,No prostě jsem mu chtěla dát trochu za vyučenou, ale nějak se to zvrtlo. Vyšel z toho se zlomenym nosem, musela ho odvézt záchranka, nadával jak špaček."

,,Děláš si ze mě srandu?" vyjela jsem na ni a vyvalila oči.

Podívala se na mě a koutky úst jí zacukaly. ,,Ne, jenže to není všechno. I když tenhle týpek už tě nikdy otravovat nebude, musela jsem jít na pohovor k řediteli. Řekl, že bys měla tejden zůstat doma, vlastně je to takový neoficiální podmínečný vyloučení. Nechce ve škole rvačky tolerovat, ale když jsem mu řekla, proč jsem mu tou pěstí dala, prý k tomu přihlédne a až se Slíbil uzdraví, bude se to řešit."

,,Ty se mi snad jenom zdáš, jednou tě nechám být mnou a hned mě za to vyloučí ze školy," kroutila jsem hlavou.

,,Neoficiálně," dodala. Jako by na tom záleželo.

,,No, nejhorší na tom všem je, že se to dozví máma, ze školy jí to museli volat," řekla a vypadalo to, že tohle jí trápí ze všeho nejvíc. Povzdechla jsem si a přemýšlela.

,,Jasně že to vezmu na sebe, všechno jí to vysvětlim," začala, ale já jí přerušila.

,,Ne to ne, bylo by z toho příliš mnoho problémů. Mě to odpustí spíš, než tobě. Řeknu, že mě prostě provokoval. Každopádně z toho určitě bude nějaký domácí vězení, tak ti moc děkuju."

,,Ale jak zamaskuju tu ruku?"

Zamyslela jsem se, poté se zvedla ze židle a zhluboka se nadechla. Amélie mě celou dobu provázela nechápavým pohledem. Zatnula jsem zuby a plnou silou, naprosto bez rozmyšlení uhodila pěstí do kuchyňské linky. Amélie vykulila oči.

,,Sakra!" uniklo mi mezi zuby, když jsem sledovala, jak mi ruka zčervenala a začala opuchat.

,,Teď vypadají naše ruce stejně," procedila jsem skrz zuby. Otočila jsem se a odešla do předsíně. Vyklusala za mnou.

,,Kam jdeš?" ptala se zmateně. Nazula jsem si boty a popadla tašku.

,,Ven, dřív než se vrátí máma. Chci si ještě užít svobody," odvětila jsem a nechala ji stát na chodbě a vyběhla ven do teplého odpoledne.

Byla jsem zmatená, nevěděl jsem, co k ní mám cítit. Jestli vztek, nebo lásku za to, že se za mě poprala. Věděla jsem, že je poděs, který své emoce dost často nezvládá, ale netušila jsem, že by to mohlo zajít tak daleko.

Toulala jsem se venku, než jsem došla na malou, zapadlou zahradu, kterou lemovaly baráky. Uprostřed zahrady stálo piano, u kterého seděl kluk a hrál. Přišla jsem blíž a posadila se na trávu. Opřela jsem se zády o lavičku a sledovala ho. Po chvilce jsem vytáhla skicák a začala kreslit. Chodívala jsem sem často, měla jsem ráda, jak se tvářil, když jeho prsty běhaly po klávesách. Hrál zde pravidelně a mě bavilo přemýšlet nad tím, proč sem chodí.

Zaposlouchala jsem se do linoucí se melodie piana. Hrál něco od Beethovena, ale nevěděla jsem, jak se ta skladba jmenuje. Ke konci písně zvedl hlavu a jeho oči se zadívaly do místa, kde jsem seděla, zdálo se mi, jako by se nepatrně usmál. Dokončil píseň a přešel k jiné. Tuhle jsem neznala, zněla něžně, jako pohlazení vánku. Snažila jsem se na papír zachytit jeho výraz, když hrál, ale moc se mi to nedařilo. Hudba dozněla. Byla jsem tak zabraná do kreslení, že jsem si ani nevšimla, že přišel blíž.

,,Ahoj," ozvalo se nade mnou.

Zvedla jsem hlavu. ,,Ahoj," odpověděla jsem opatrně.

,,Můžu si sednout?" zeptal se, ale nečekal na odpověď a svezl se na trávu vedle mě. Podíval se na mě a usmál se. Všímala jsem si, jak se mu v koutcích úst dělají vrásky. Tmavé vlasy mu padaly do očí.

,,Chodíš sem často."

Konstatování.

Odložila jsem tužku a přitáhla si nohy blíž k sobě.

,,To ty taky."

Pousmál se.

,,No, já sem chodím cvičit. Několikrát už jsem tě zahlídnul, jak tu sedíš a kreslíš. Můžu se podívat?" Natáhl svou ruku a sebral mi z klína skicák.

,,No to...je jen taková čmáranice," zrozpačitěla jsem, když se díval na obraz, který jsem nakreslila. Listoval skicákem a zaujatě si prohlížel každý tah tužky.

,,Je to úžasný, chodíš na nějakou uměleckou školu?" zeptal se a podal mi kresby zpět. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Na gympl. Kreslím pro radost."

,,Taky sem chodím hrát jen tak. Mám pocit, že se to lidem líbí. Mám rád, když se na chvíli zastaví a moje hudba je vytrhne z té věčné apatie. No a jak se vlastně jmenuješ?"

,,Sophie," odpověděla jsem.

Natáhl ke mně ruku a stiskl tu mou ve své dlani. Měl hebké ruce a štíhlé prsty, cítila jsem, jak se mírně chvějí. Možná z toho, jak dlouho hrál.

,,Těší mě Sophie, já jsem Oliver."

Chvíli jsme se na sebe dívali. Cukaly mu koutky a v tmavě modrých očích se mu odráželo slunce. Sklonila jsem zrak a on palcem přejel po mé opuchlé ruce.

,,Co se ti stalo?"

,,Taková nehoda," zablekotala jsem a vytrhla svou ruku z jeho. ,,No, já už budu muset jít. Povinnosti," vysvětlila jsem a zvedla se. Vyskočil taky a oprašoval si kalhoty.

,,Můžu tě doprovodit?" zeptal se a podal mi ze země tašku. Hodila jsem si ji přes rameno. Tušila jsem, že z tohohle nemůže vzejít nic dobrého a bylo by lepší, kdybych se otočila a už se sem nikdy nevrátila, ale nemohla jsem si pomoct. Líbil se mi.

,,Je to daleko," odpověděla jsem a doufala, že ho to odradí. Pousmál se.

,,Alespoň poznám nový kus tohohle města. Je hezky, rád se projdu."

Na to jsme neměla argument. Vyšli jsme a celou cestu si povídali. Oliver se ukázal být jako zábavný společník. Dozvěděla jsem se, že je první rok na vysoké a do parku se chodí odreagovat. Taky že má tři bráchy a jednomu je teprve pět. Na oplátku jsem mu povídala o sobě a o naší rodině. Taky o sestře a o tom, co se dneska stalo a co provedla. Nevěděla jsem, proč mu to říkám, nejspíš bych se neměla svěřovat úplně cizímu člověku s tím, jak se sestrou podvádíme, ale on se kupodivu jen zasmál a chrlil na mě historky o tom, jak když byl ještě na střední, tak zatahoval každý druhý den. Čas utíkal a začínalo se již chýlit k večeru. Rozloučili jsme se na zastávce.

,,Sophie, pozoroval jsem tě už dlouhou dobu, ale nějak jsem neměl odvahu se s tebou seznámit, jsem rád, že jsem to dnes udělal, nechtěla bys někdy jít zase ven? Dneska mi bylo opravdu příjemně, rád bych tě ještě někdy viděl," řekl, když jsme se loučili.

Zaváhala jsem. Přemítala o tom, co všechno se za poslední dny stalo a jak moc je to komplikované.

,,Dobře," řekla jsem nakonec jen a musela se usmát. Oplatil mi úsměv a do ruky mi dal svoje číslo napsané na kusu papíru.

,,Ozvi se mi, budu čekat."

Odešla jsem a v břiše měla zvláštní, povznášející pocit. Chtělo se mi smát. Z tohoto stavu mě však probral hlas.

,,Čau!" křikl na mě někdo a já se otočila. Běžel ke mně středně vysoký kluk se špinavě blond vlasy. Na tváři měl všudypřítomný úsměv.

,,My se známe?" zeptala jsem se zmateně.

Jeho úsměv trochu povadl.

,,Ty už si mě nepamatuješ, to jsem tak snadno zapomenutelnej?" otázal se místo odpovědi. Zírala jsem na něj.

,,Jsem Richard, ten ze včerejší párty?" řekl a na konci přidal otazník, jako by doufal, že si vzpomenu. Docvaklo mi to. Začala jsem se smát.

,,Aha, promiň," smála jsem se.

,,To je to tak k smíchu?"

,,No, vlastně jo. Ty nejspíš myslíš Amélii, ne mě. To je moje ségra. Jsme dvojčata," vysvětlila jsem rychle. Jeho výraz se ze zmateného a trochu pokleslého změnil v překvapený.

,,Aha, tyjo, jste si vážně podobný, i když je fakt, že včera jsi...teda tvoje ségra byla oblečená jinak," řekl a chytil se za hlavu.

,,Nojo, trochu trapas."

Zasmál se. Potom se zamyslel.

,,Hele, myslíš, že bys mi na ní mohla dát číslo? Přísahám, že jí nebudu spamovat nebo tak něco, jen bych si s ní chtěl promluvit."

Díval se na mě prosebně. Přemýšlela jsem, jak je možné, že se kluci v jednom okamžiku dokáží zatvářit tak moc smutně.

,,Hm, dám ti adresu, číslo si nepamatuju zpaměti a mobil u sebe nemám."

,,Tak jo," souhlasil. Když jsem mu ji nadiktovala, řekl, že se zítra staví a jestli bych byla tak hodná a vyřídila to Amélii. Souhlasila jsem.

Když jsem dorazila domů, Matka byla v kuchyni. Slyšela klapnout dveře a okamžitě si mě k sobě zavolala.

,,Volali ze školy," řekla bez pozdravu.

,,Promiň mami, mrzí mě to."

Zakroutila hlavou a zdvihla vařečku ušpiněnou od polévky.

,,Já to nechápu Sophie, nikdy s tebou nebyly problémy, co se proboha stalo? Ten kluk má prý zlomený nos, musely mu ho rovnat."

Neznělo to vyčítavě, jen nevěřícně.

,,Provokoval mě," ohradila jsem se. Matka si založila ruce na prsou.

,,Já vím, že nejsi žádný rváč, jen nechápu, kde se v tobě vzalo tolik síly," řekla a otočila se zpět k vaření. Do kuchyně nakráčela sestra a nejistě se rozhlédla. Mrkla na mě, jako jestli je všechno v pořádku. Matka byla ještě stále otočená zády.

,,Já vím, že je to teď trochu těžké, ale víš, že mi vždycky můžeš všechno říct, že ano?"

Otočila se na mě a měřila si mě pohledem. Amélie nenápadně schovala svou pohmožděnou ruku pod stůl.

,,Ano mami," odpověděla jsem. Pousmála se.

,,Za chvíli bude večeře, jdi si umýt ruce," zakončila náš rozhovor. Šla jsem do koupelny a Amélie mě následovala. Opřela se o rám dveří.

,,Díky," zašeptala. ,,Jsem ráda, že to máma vzala v pohodě a nedala ti domácí vězení."

,,Jo, to já jsem ráda taky," řekla jsem a myla si ruce, ze kterých stékalo do umyvadla víc špíny, než jsem si myslela, že na nich může být.

,,Potkala jsem na zastávce nějakýho kluka, spletl si mě s tebou. Jmenoval se Richard," sdělila jsem jí a sledovala její výraz. Byla zaskočená.

,,Cos mu řekla?" zeptala se naléhavě.

,,Že si mě musel splést. A že ty jsi doma."

,,Na víc se neptal?"

,,Chtěl se s tebou setkat, řekla jsem mu, ať přijde zítra, stejně zase zatáhneš školu, ne?" odvětila jsem a ona se usmála. Po tváři se jí rozlil zvláštně nepřítomný výraz.

,,Jo, to asi jo."

,,Dala jsem mu adresu, prý bude v poledne před barákem."

,,Díky ségra," řekla a odešla z koupelny.

,,Říkala jsi něco?" zavolala na mě matka z kuchyně.

,,Ne, to nic," křikla jsem zpět a sledovala, jak Amélie mizí ve dveřích pokoje. Vypla jsem vodu a osušila si ruce.

Večer jsem ležela na posteli a zírala do stropu. Nemohla jsem dostat z hlavy myšlenky na Olivera. Musela jsem mu napsat.

Nemůžu spát. Mám v hlavě pořád tu melodii, kterou jsi hrál jako poslední, tak jsem si řekla, že bych tě měla vzbudit.

Sophie

Položila jsem mobil vedle sebe a srdce se mi třepetalo. Nedokázala jsem pochopit co se to se mnou děje. Mobil se rozvibroval.

Jsem rád, že píšeš. Celý večer sleduju mobil, jestli mi náhodou nepřišla zpráva. Tu písničku jsem složil před týdnem pro tebe. Jmenuje se My beautiful stranger. Uvidíme se?

Oliver

Srdce mi nyní bušilo ještě rychleji a úsměv na mé tváři byl samovolný.

Co třeba zítra večer?

Než odepsal, téměř jsem nedýchala.

Vyzvednu tě na zastávce. Budu se těšit. Dobrou noc a krásné sny.

Pohybovala jsem se na velmi tenkém ledě. Nemohla jsem se do něj zamilovat. Takový byl slib, který jsme si se sestrou kdysi daly. Do nikoho se nezamilujeme. Nikdo nás dvě od sebe nerozdělí. Láska by mohla. Je tak nebezpečná. Obzvlášť pro nás.

,,Nazdar," řekl, když jsem vyšla ven před barák.

,,No nazdar," odvětila jsem, ale jemu se po tváři rozlil lišácký úsměv.

,,Čekal bych trochu víc nadšení, když jsem si dal tu práci a našel si tě."

,,A kde máš Watsona Sherlocku, hlídá někde za rohem? Navíc, neprosila jsem se tě o to," odvětila jsem a kráčela po chodníku. Šel vedle mě.

,,Ty se zlobíš?" zeptal se a jeho obočí se stáhlo k sobě a vytvořilo tak roztomilou vrásku.

,,Vlastně ani nevím. Jen nemám dobrý pocit z toho, že víš, kde bydlím."

Zastavil se.

,,Nojo, to bych tě vlastně teď mohl docela dobře pronásledovat, že jo?" Dělalo mu radost, že mě může provokovat.

,,Umím se ubránit," řekla jsem. ,,A co vlastně chceš?" Šla jsem rovnou k věci a můj podrážděný tón ho trochu dráždil. Předběhl mě a opřel se o pouliční lampu.

,,Rande," odvětil a zvedl jeden koutek úst. Prošla jsem kolem něj a strčila si ruce hluboko do kapes.

,,Proč se mnou? Pozvi nějakou svojí fanynku, určitě by byly štěstím bez sebe."

Šla jsem dál a dívala se na konec ulice, kde se právě prohnalo auto. Předběhl mě znovu a šel pozpátku.

,,Ty už mě nebavěj, jsou strašně hloupý," řekl a krčil při tom rameny. Slunce mu projasňovalo vlasy, které jakoby zářily. Nasadila jsem si sluneční brýle.

,,Proč si myslíš, že já jsem chytřejší?" zeptala jsem se a ironicky při tom zdvihla jedno obočí.

,,Prostě to vím, tak co, půjdeš?"

Usmíval se.

,,Dáš mi potom pokoj?" otázala jsem se a podívala se na něj zpoza brýlí.

,,Jen když sama nebudeš chtít další."

,,To si myslím, že nehrozí," ujistila jsem ho a on jen pokrčil rameny. Byla jsem si téměř jistá, že z toho nic nebude, i když se mi líbil. Téměř. A téměř nikdy není jistota.

,,Uvidíme," šeptl a natáhl ke mně svojí ruku. Chytila jsem se jí a pomyslela si, jak moc absurdní tohle všechno je.

O dva měsíce později

,,Musím jít, je to naléhavý, udělej to pro mě, prosím, nestihnu to odvolat," žadonila, zatím co na sebe ve spěchu natahovala džíny.

,,Chceš po mně, abych předstírala, že jsem ty? Uvědomuješ si, jak moc absurdní to je? Hned to prokoukne, vždyť jsme každá úplně jiná," oponovala jsem a myslela si, že se moje sestra dočista zbláznila. Zastavila se uprostřed oblíkání a dívala se na mě skrz triko.

,,Ségra, znáš mě líp než kdo jiný, víš, jak se chovám, jak se cítím, co dělám, když přijde na chlapy. Víš jak se s tím poprat. Já tady prostě nemůžu zůstat, musím pryč. Vrátím se, jak nejdřív to bude možné, ale Richard už je na cestě sem.

,,Co když se mnou bude chtít spát?" zeptala jsem se a tížilo mě to. Já byla zamilovaná do Olivera. Myslela jsem na včerejší večer, který jsme spolu strávili, na to, jak mě líbal a jak jsme jeden druhému leželi v náručí. Amélie se zarazila.

,,Nebude, a kdyby ano, vlastně by to nebyl podvod, nebo ne? Jsme jednovaječný dvojčata," namítla. Vyvalila jsem na ní oči.

,,To nemyslíš vážně! Já miluju Olivera, tvůj Richard je mi úplně ukradenej a tohle neudělám!" vyjela jsem na ni. Přišla ke mně blíž a zadívala se mi hluboko do očí.

,,Prosím, udělej to pro mě."

,,Takhle to dál nejde Am, co se to s náma stalo? Nemůžeme žít tyhle dva divný životy. Vždycky a navždycky, pamatuješ? Jenom my dvě," do mého hlasu se vloudila lítost. Mé obavy se potvrdily. Láska nás začala ničit.

,,Jen dneska Sophie, prosím. Už po tobě nikdy nebudu nic jiného chtít a slibuju, že to vyřeším." Dlouho jsem se na ni dívala, než jsem nakonec jen neznatelně přikývla.

,,Miluješ ho, Amélie?" zeptala jsem se a dívala se, jak vystřelila z pokoje. Zastavila se.

,,Víc než kohokoli jiného."

Vypadala smutně, když to říkala. ,,Právě proto potřebuju, abys dneska dělala, že jsem já. Nesmí poznat, že jsi to ty, prosím, udělej všechno pro to, aby to nepoznal."

Pokývala jsem hlavou. Vyběhla ven z baráku, který osiřel.

O chvilku později se ozvalo zazvonění. Šla jsem otevřít a snažila se ze sebe smést nervozitu.

,,Ahoj," řekla jsem a pokusila se o co nejupřímnější úsměv.

,,Ahoj, miláčku," řekl, vešel dovnitř a políbil mě. Pokusila jsem se ten polibek obětovat, ale každá má buňka myslela na Olivera. Tohle nebylo správné. Odtrhl se ode mě a rukama přejížděl po mých bocích.

,,Strašně ti to dneska sluší," zašeptal a začal mě líbat na krku. Nebránila jsem se, ale taky jsem ho nijak nepodporovala. Odtáhl se a pozoroval mě.

,,Děje se něco?"

Dělala jsem to špatně. Takhle chladně by se k němu Amélie nikdy nechovala, věděla jsem, jak moc jí na něm záleželo.

,,Ne nic, jen jsem ráda, že tě vidím."

Při těch slovech se usmál a odešel se mnou do pokoje.

,,Páni, ještě jsem u tebe nikdy v pokoji nebyl. Je celkem malej, co?"

,,No jo, rodiče si nemůžou moc vyskakovat," řekla jsem a přešla ke stolu, kde jsem začala přerovnávat materiály ke studiu. Richard se rozhlížel kolem.

,,No a, kde má pokoj ségra?"

,,Tady," odpověděla jsem. ,,Spí na palandě"

Richard držel v ruce malého růžového plyšáka, který patřil sestře, dostala ho, když byla hodně malá.

,,Je to hodně mrňavej pokoj a málo věcí," konstatoval.

,,Vystačíme si s málem."

Usmála jsem se na něj. Přišel ke mně blíž a objal mě.

,,Já si vystačim s tebou."

Začal mě líbat. Cítila jsem, jak je vzrušený. Přerývavě dýchal a jeho ruka mi začala rozepínat knoflíčky u košile.

,,Počkej, Riky, já nemůžu," řekla jsem a přemýšlela, jestli by ho Amélie někdy odmítla. Zastavil se a díval se mi zhluboka do očí.

,,Proč ne? Rodiče se vrátí až za dlouho, ne?"

Opět mi rozepl pár knoflíčků a odhalil podprsenku. Odstrčila jsem ho a myslela při tom na Olivera a jeho včerejší něžné dotyky. Tohle jsem nemohla. Prostě jsem to nedokázala udělat.

,,Prostě nemám den," řekla jsem a znělo to chladně.

Odtáhl se a dal ruce v obraném gestu vzhůru. ,,Dobře, dobře."

Svalil se na postel a prohlížel si plyšáka, kterého tam před chvílí odhodil. Vypadal smutně. Pozorovala jsem ho a nakonec se posadila k němu na postel. Určitě by se k němu Amélie takhle nechovala. Zvedl ke mně oči a povzdechl si.

,,To nevadí, pojď si sem alespoň na chvíli lehnout."

To bylo něco, co jsem udělat mohla. Položila jsem se vedle něj a hlavu mu opřela o rameno. Hladil mě na paži. Mlčeli jsme.

,,Víš proč jsem tě tehdy nemohl přestat pronásledovat? Proč jsem byl tolik posedlej tím, že tě chci znovu vidět?" ozval se z ničeho nic.

Zavrtěla jsem hlavou a srdce se mi rozbušilo o trochu rychleji. Chystal se říct něco vážného, něco co měla slyšet moje sestra a ne já.

,,Když jsem tě viděl. Hned poprvé, když jsi do mě narazila s tím pivem, byl jsem chvíli jako přimrazenej, měl jsem najednou děsně divnej pocit. Nemohl jsem se nadechnout, zdálo se mi, jako by mě cosi přikovalo na místě. Když jsi zmizela, byl jsem strašně šílenej strachy, že už tě nikdy neuvidím. A potom, když jsi souhlasila, že se mnou půjdeš na rande, jsem se taky strašně bál. Bál jsem se toho, že to nevyjde, že už se znovu nebudeš chtít sejít. Bál jsem se, že o tebe přijdu a to jsem tě ještě vůbec neměl."

Nadzvedl se nade mě a díval se mi do očí.

,,Strašně tě miluju. Tohle jsem ještě nikdy k žádný holce necítil a mám pocit, že už nikdy ani nebudu." Ležela jsem jako přimrazená. Stálo mě hodně síly a odvahy najít v sobě taky ta slova, protože jsem věděla, že tak by to Amélie udělala.

,,Taky tě miluju," řekla jsem a jemu se po tváři rozlil blažený výraz. Políbil mě a já mu ovinula paže kolem krku.

Zazvonil zvonek. Richard zvedl hlavu a zamračil se.

,,Má někdo přijít?" zeptal se.

Zamračila jsem se taky, nikoho jsem nečekala. Vstala jsem z postele, ještě stále rozcuchaná a přeleželá. Otevřela jsem dveře a zůstala stát jako socha.

,,Olivere, co tu děláš?" vyhrkla jsem a můj hlas se třásl.

Úsměv na jeho tváři povadl a vystřídala ho zmatenost. Naklonil se ke mně a dal mi pusu. Z pokoje právě vyšel Richard a zarazil se. Všichni tři jsme stáli a dívali se na sebe. Oliver si měřil Richarda a Richard zase Olivera. Oba dva na sebe zírali a já zírala na ně.

,,Ne, ne ne, nekoukejte se tak na sebe, tohle je jedno velký nedorozumění."

Jejich pohledy se upřely na mě. Přinutila jsem se otočit na Olivera, který měl ve tváři výraz umučeného zvířete.

,,Přišel jsi za Sophie, není tady, musela jít pryč, ale určitě se brzy vrátí," zalhala jsem. Kluci si mě pořád měřili pátravými pohledy a vypadali zmateně.

,,Richarde, tohle je Oliver, přítel mojí sestry," představila jsem je a cedila ta slova přes zuby. Oba dva si nejistě potřásli rukou. Stáli proti sobě, jako dva protiklady. Každý z nich vypadal úplně jinak.

,,Nevím, jestli to není skoro nevěra, když chodím s holkama, co vypadaj uplně stejně," ozval se nakonec Oliver. Vyloudila jsem zdvořilý úsměv, ale ze všeho nejvíc jsem mu chtěla padnout kolem krku.

,,Občas si taky říkám," odvětil Richard.

,,No, já už tedy asi půjdu, pokusím se Sophie dovolat," otočil se Oliver rozpačitě k odchodu. Richard mu zamával. Když se za ním zavřely dveře, podívala jsem se na Richarda.

,,Nevadilo by ti, kdybys teď šel? Musím si promluvit se sestrou, musím ji sehnat," zeptala jsem se. Pokrčil rameny.

,,Hlavně, když se zase brzy uvidíme," řekl a otevřel dveře.

,,Určitě," ujistila jsem ho a oddechla si, když se za ním zaklaply dveře. Sesunula jsem se na zem a ruce si složila do dlaní. Takhle to dál nejde. Už to tak dál nejde...

VII.

,,Tak co?" ptala jsem se, když jsem se vrátila domů. Sophie ležela na posteli, zírala do stropu a házela si s míčkem. Vypadala sklesle.

,,Co myslíš? Stálo to za prd, sešel se tady jak Oliver, tak Richard, oba se potkali, Richard mi nejen že vyznal lásku, přičemž si samozřejmě myslel, že jsi to ty, ale taky se se mnou snažil vyspat, což jsem nakonec nějak zvládla, ale nejhorší na tom všem je to, že jsem se musela k Oliverovi chovat, jako bych ho neměla ráda a byl pro mě úplně cizí člověk. Můžeš mi proboha vysvětlit, kde jsi byla a cos tam proboha dělala? Můžeš mi říct, co bylo tak důležitý, abys mě tomuhle všemu vystavila?" vychrlila ze sebe na jeden nádech. Posadila se vedle ní na postel.

,,Vždyť víš, kde jsem byla," řekla jsem sklesle. ,,Někdo tam musel zajít."

Ona na to zapomněla. Zapomněla na to, že dneska je ten den. Ale já nezapomněla, nemohla jsem zapomenout.

,,Promiň," ozvala se.

,,To nic," odpověděla jsem a objala ji. Seděly jsme tam v tichu.

,,Takhle to dál nejde Amélie, já nedokážu žít dva životy pokaždé, když ty se rozhodneš někam nutně zmizet."

Ticho mezi námi bylo tíživé.

,,Daly jsme si přeci slib, ne? Že nám to nebude vadit, že vždycky budeme stát při sobě," ohradila jsem se.

,,Ano, ale tohle mě strašně drásá. Já už prostě nemůžu, už to nezvládám."

Zírala na mě a já viděla, jak se jí do očí začínají hrnout slzy, stejně jako do mých.

,,Co s tím chceš říct?"

,,Chci tím říct, že si budeme muset vybrat. Buď oni, nebo my dvě."

Zíraly jsme na sebe. Bušilo mi srdce, tlouklo jako splašené, snažilo se bránit.

,,Ne, ne ne! To přece nejde!" vykřikla jsem a vyskočila.

Sophie se mé reakce lekla. Ozvalo se zaklepání na dveře.

,,Je všechno v pořádku?" uslyšela jsem hlas matky.

Než jsem stačila cokoliv říct, dveře se otevřely a ona vešla dovnitř. Uviděla Sophie, jak brečí a přiřítila se k ní.

,,Zlato, co se děje?"

Sledovala jsem, jak jí otírá slzy z tváře. Sophie se na mě dívala zpoza jejích zad.

,,To Amélie," řekla skrz vzlyky. I mě se po tváři začaly koulet slzy, které jsem stírala.

,,Miláčku, co to povídáš? Co je s Amélií?" ptala se.

Sophie neodpovídala. Jen vzlykala. Posadila jsem se vedle nich na postel a položila jí ruku na rameno. Matka ji stále konejšila.

,,Já vím, že teď je to hloupé výročí, ale už je to tak dávno. Musíš na to už přestat myslet Sophie. I my jsme se s tatínkem museli s její smrtí vypořádat a pořád nás to bolí. Už je to třináct let. Byly vám teprve čtyři roky a byla to nehoda."

Sophie stiskla oči k sobě a její obličej byl rudý. Téměř jsem cítila tu horkost v tvářích.

,,Ty to nechápeš," zašeptala nakonec Sophie po dlouhém očním boji mezi nimi.

,,Co, co nechápu zlatíčko? Víš co, zavoláme doktoru Veselému, zajdeme ho navštívit, možná, že by bylo dobré, kdyby sis s ním zase promluvila," řekla matka. Sophie otevřela oči a zadívala se na mě. Položila jsem ruku na postel a natáhla ji blíž k Sophie. I ona natáhla svou a přikryla ji dlaní.

,,Vůbec to nechápeš," kroutila hlavou a opakovala ta slova stále dokolečka. Její smutek byl i můj.

VII.

,,Pane a paní Dolňákovi, prosím posaďte se," vyzval je doktor a sám se posadil do vypolstrovaného, otáčecího křesla.

,,Pane doktore, řeknete nám už konečně co s naší dcerou je?" zeptala se paní Dolňáková. Doktor pokýval hlavou a zatvářil se velice smutně.

,,Bohužel vám musím sdělit, že stav vaší dcery se velice zhoršil. Myslím, že by bylo nanejvýš rozumné, abychom ji u nás hospitalizovali," řekl doktor a čekal, jak se rodiče jeho pacientky budou tvářit. Dobře znal reakce lidí, kterým se sdělovala nějaká nepříjemná informace. Byly jen dvě možnosti toho, co dělali. Buďto se ho snažili přesvědčit, že se určitě zmýlil, že to co tvrdí nemůže být pravda, nebo začali lamentovat nad tím, co si počnou. Manželé Dolňákovi byli však jiní. Oba dva mlčky seděli a dívali se na něj. Doktor z toho byl nervózní a tak začal povídat dál.

,,Za těch pár dní, co si tady pobyla, jsme udělali několik testů a domníváme se, že má psychickou poruchu, která spadá do báze schizofrenních," řekl.

,,Chcete říct, že Sophie je blázen?" zeptal se pan Dolňák a doktor si povzdechl.

Takhle k tomu přistupovala většina rodičů. Pokud se u jejich dítěte vyskytl problém, něco, co nebylo normální, okamžitě se v jejich tónu začal ozývat skrytý odpor. Byl to způsob vyrovnání se s těžkou situací.

,,Má psychickou poruchu, to ano, ale v dnešní době je medicína už na takové úrovni, že se správnou medikací, je velká pravděpodobnost, že jednou bude moci vést vcelku normální život," jal se vysvětlovat. Oba dva manželé seděli a nic neříkali.

,,Co, co máme dělat my?" ozvala se nakonec paní Dolňáková.

,,Vaše dcera teď potřebuje podporu, snažte se prosím nedívat se na ní jinak, nebo ji litovat. Pro pacienty postižené schizofrenií je nejhorší, když se na ně lidé dívají, jako by byli nemocní. Musíte pochopit, že oni to nevnímají. Jejich bludy jsou pro ně naprosto přirozené a normální, mnohdy jsou pro ně stejně skutečné, jako je pro vás například váš manžel sedící vedle vás."

Doktor se jim to snažil vysvětlit co nejšetrněji, takové informace s emu ani za několik desítek let jeho praxe ještě stále nesdělovaly snadno.

,,Můžeme ji vidět?" zeptala se Dolňáková.

Doktor se zvedl.

,,Jistě, zavolám sestru, aby vás k ní dovedla. Kdybyste cokoliv potřebovali, neváhejte se na mě obrátit."

Potřásl jim na rozloučenou rukou.

,,A ještě," vzpomněl si. Upřely se na něj dva páry očí. Doktor se rozpačitě podrbal na nose. ,,Ještě je tu jedna věc, kterou bystě měli vědět a hlavně, kterou byste měli zařídit."

,,Co to je?" zeptal se Dolňák.

,,Když jsem se bavil se Sophie, prozradila mi, že má přítele. Jmenuje se Oliver, nejspíš by bylo dobré mu dát vědět o stavu, ve kterém se Sophie nyní nachází"

Oba dva rodiče se na sebe podívali a přikývli. Doktor však ještě neskončil.

,,To není všechno. Zdá se, že Sophiino fiktivní dvojče mělo také chlapce. Richarda. Takže by bylo dobré dát vědět oběma a danou situaci jim vysvětlit."

Manželé na něj nechápavě zírali.

,,Chcete říct, že naše dcera chodila se dvěma kluky najednou?"

Tvářili se víc překvapeně, než pobouřeně.

,,Ne tak docela. Pro každého z těch chlapců, měla slabost jedna z nich. Přesně nevím, jak to fungovalo, do takovýchto problémů je zvenčí vždy těžké nahlédnout, avšak zdá se, že to Sophie s Amélií měly docela rozdělené. Vždy, když jedna byla se svým přítelem, ta druhá jakoby se ztratila někam pryč."

Věděl, jak šíleně to zní a také viděl, jak se tváří rodiče jeho pacientky.

,,Tak jako tak Sophie sdílela svůj život se dvěma muži najednou," ohradila se matka.

Doktor v duchu zalamentoval. Chápal, že je to pro laiky těžké pochopit i se s tím vyrovnat, ale pokaždé, když něco takovému někomu sděloval, doufal v alespoň malou špetku empatie.

,,Musíte pochopit, že Sophie to tak nevnímala. V podstatě v ní žijí dvě naprosto odlišné bytosti s různými potřebami i různými city k různým lidem. Rozhodně by nebylo chytré ji teď něco takového vyčítat."

Rodiče se na něj dívali. Na dveře zaklepala sestra.

,,Dobře, pane doktore, děkujeme," řekli oba dva a sestra si je odvedla.

Když odešli, doktor se posadil zpět za svůj stůl a už poněkolikáté otevřel spis Sophie Dolňákové. Zadíval se do něj ještě jednou. Jejím rodičům sice řekl, že jejich dcera trpí schizofrenií, ale popravdě si tím sám nebyl až tak docela jistý. Celý týden se Sophie vedl dlouhé rozhovory, pečlivě se snažil zjistit její diagnózu, přemýšlel o tom případu ve dne v noci. Podle testů které na ní provedl, mozková aktivita se zdála být naprosto v pořádku. Žádné změny na mozku, které by byly patrné při postižení schizofrenií, či jinou psychickou poruchou.

Když s ní mluvil, zdála se naprosto v pořádku. Spolupracovala, a i když byla poněkud skleslá, neprojevovala žádné známky psychické deprivace.

,,Sophie, povíš mi, jak dlouho už to trvá?" zeptal se jí jednoho dne. Dívala se na něj střízlivě. Neprojevovala žádné známky bludů ani halucinací.

,,Od té doby co Amélie zemřela, mám pocit, že měla dostat šanci vyrůst a zamilovat se, stejně tak jako já. Byly jsme jednovaječná dvojčata. Neměla zemřít jen jedna z nás. Měly jsme zemřít společně, nebo obě dvě žít."

Doktor si jí u sebe chtěl nechat na pozorování, protože si vůbec nebyl jistý, jestli se na světě někdy stal podobný případ. Měla ta dívka sedící před ním opravdu nějakou zatím neobjevenou psychickou poruchu, nebo jen fantazii tak velkou, že si dokázala stvořit své dvojče? Věděl, že jednou se o tomto případu ať už tak či onak budou psát články v časopisech.

VIII.

,,Amélie?"

,,Hm?"

,,Spíš?"

,,Ne."

,,Já taky ne."

,,Myslíš na něj?"

,,Jo, ty taky, viď?"

,,Mhhm."

Chvíli bylo ticho, jediný zvuk, který ho rušil, byl tikot nástěnných hodin nade dveřmi pokoje.

,,Oni to nepochopí, nikdo z nich to nikdy nepochopí," ozvala se Amélie do ticha.

,,Já vím. Ale nebyl to tak špatný život, viď že ne?"

,,Nebyl. Mohla jsem vyrůst, zamilovat se. Mohla jsem žít," odpověděla a věděla, že se Sophie usmívá. Zase mlčely.

,,Udělala bych to znovu, víš? I kdyby to mělo dopadnout zase tak," řekla Sophie a cítila, jak se jí zrychluje tep.

,,Děkuju. Vždycky budeš moje milovaná sestřička," zašeptala Amélie.

Sophie se k ní naklonila a vzala ji za ruku.

,,Nenechám je mi tě vzít. Buď obě dvě, nebo žádná," řekla Sophie a Amélie cítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Stiskla její ruku pevněji.

,,Nemusíš to dělat, co Oliver a máma a táta?" ptala se Amélie.

,,Víš, že jsme je ztratily oba dva, rodiče se s tím vyrovnají."

Mlčely. Poslouchaly tikot hodin.

,,Myslíš, že je něco potom?" zeptala se Sophie.

,,I kdyby nebylo, pořád budeme mít jedna druhou. Nás nic nerozdělí."

,,Nic."

Sophie se natáhla pod postel a vytáhla žiletku, kterou si tam schovala již před týdnem. Nikdo jí nekontroloval. Nepodezíral. Zvedla ji a přiložila k zápěstí.

,,Sophie?"

,,Jo?"

,,Mám tě ráda."

,,Taky tě mám ráda Am."

Zářez do obou paží. Za každou jeden. Teplé vlhko, které se rozlévalo pod pomalu otupující tělo.

,,Je mi zima, sestřičko."

,,Tak mysli na léto."

,,Budu."