Sbírka básní - S Tebou (2016)
Pomíjivá
Jak všechno to říct
a nemít strach,
že slova se změní
v pouhý prach -
pěnu a popel
zašlých dní,
jak vědět, že není to poslední -
den, kdy i přes dlouhý výčet skrytých vad,
lze v chaosu tu najít lad.
Já vím, že dnešek pomine,
a co zůstane nám?
snad to jediné,
za co stojí řádně bojovat,
stydím se,
protože ač navenek vše míjí mě,
uvnitř začla jsem tě milovat.
Pointa
Kdysi si řekl,
že už nejsem děcko,
a teď tu stojím,
a chci to -
všecko.
Chci tvé tělo,
lásku, duši,
chci být ta,
co pohledem tě vzruší.
Chci být tvou zkázou,
i trpce sladkou vášní
a to je na tom všem,
tak bolestivě zvláštní.
Že chci být sirka
až okolo se setmí,
a klidně shořet ve tvé ruce
asi mám prostě chuť,
na polibek
a třeba jen letmý,
hlavně zůstat pointou
v každé tvojí sloce.
V kleci
To divné chvění jistoty,
co ve tmě šeptá,
jsi to ty!
Moc nevím co to znamená,
stačí slovo,
a jsem zraněná,
víc než po přímém zásahu kulkou,
než políbils mě,
měla jsem srdce celé,
teď však disponuji pouze jeho půlkou.
Tohle není jen obal
co na prach rychle shoří,
to je božská síla,
co ničí a co tvoří.
Kradeš to, co pro mě nejvíc znamená,
mou svobodu.
Avšak bláhově jsem ráda lapena,
jako vzácný ptáček ve zlaté kleci,
pro všechny tvoje doteky, slova
a další skvělé věci.
Helium
Z oblaků padá -
inkoustová skrvrna
chvíli se zdrží,
aby zaklepala
poté však -
drze vstoupí celá.
Vchází tak tiše
náhle, bez pozvání
ukáže neřesti
a touhy co jsou k mání.
Je to ta látka
co časně z večera
společně s opiáty
mysl z části kalí.
Po které zdá se že -
svět je náš,
my že jsme velcí
a on zas strašně malý.
Ve víru velkoměsta
jsme všude obsaženi
v hudbě, noci
i na okrajích strun,
a přesto jako balónkům,
občas uniká nám helium...
Závislost
Změnil se svět od chvíle,
co jsme my dva spolu,
už to není horská dráha,
žádné nahoru a dolů.
Jsem zkrátka moc spokojená na to,
abych poslouchala temnou stránku svoji
a místo zarputilého odhodlání
já vyhýbám se boji.
Moc změnila se realita
ve kterém teď žiju.
Ponocuju, kouřím
a dokonce i piju.
A noci bez tebe
nejsou nepodobné vyšeplalému vínu,
já snažím se z nich utéct
a nepoddat se splínu.
Jsi zkrátka má závislost
jíž nikdy podlehnout jsem nechtěla,
malá tabletka vicodinu
co zbyla mi tu ze včera.
Nevím jaká by byla rána
kdybych byla od tebe odňata,
avšak v koutě na mě tiše zírá -
hrobníkova lopata.
Nálada
Bez nálady,
bez nápadu,
sklízej strach
a zasej zradu.
Pošli dopis
s předmětem nikomu,
jako chabé zhodnocení
nevalného výkonu.
Natoč se bokem,
když chceš změřit šířku,
postavíme katedrálu
z nablýskaných plíšků.
Sestřelíme hrdličky
z pevných větví stromů,
víru někam zahrabeme
a pak půjdeme domů.
Láska je jen iluze,
najednou mě napadá,
nejspíš za to můžeš ty
a s tebou špatná nálada...
Panika
Jak popsat pocit
a noc jenž krásu skýtá,
propijem se do rána
už nad obzorem svítá.
Ulice po dešti
ve světle lamp se třpytí,
když utíkat chceš před strachem,
buď jist si, že tě chytí.
Zemřeli jsme spolu,
uvnitř z umakartu stěn.
Nasloucháš větru?
Křiku bez ozvěn?
Jsme poslední štamgasti
v opuštěném baru
a mě smysl toho všeho náhle uniká,
tak pojďme se políbit,
zapít zbytek žalu,
pak skočíme z balkonu,
ať víš jak chutná panika.
Slepota
Vyhasl cit
a odplula něha,
daleko v bažinách
mlha se zvedá,
odhalí mrtvoly,
co znak si líně plavou,
po nocích častokrát
vídals mě nahou.
Zas sráží se rosa
v okolí vod,
krvavé bláto
tiše si klokotá,
základy baráku
se změnily v hrob
a za pohledy do slunce
je odměnou slepota...
Pohádky
Život ubíhá
ani nevím jak,
možná lineárně zrychleně
snad úprkem a jestli chcete -
jsem větrem zmítaný
papírový drak,
co polámal se,
když pokoušel se vzletět.
Jak dřívější filozof,
co hledal důvod bytí,
i já ztratila se
kdesi mezi řádky.
Zbyl ze mě obláček,
co nikdo nezachytí,
mám touhu, být zas maličká
a věřit na pohádky.
Útěky
Jediná noc,
co něžně tě svádí -
vyrazit do ulic,
protančit mládí.
Jsme jen dva cizinci
co městem líně plavou,
noc na kost tě obnaží
a zanechá nahou.
Stačí se přiblížit,
tma ta nám sluší,
prsty co touhou se -
zaťínaj v pelesti.
Jediný okamžik
spojených duší,
stavíme mozaiku
ze střípků neřestí.
Jdem větru naproti,
křičí nám v uších,
motor dál přede si
na plný obrátky.
Jediný nádech,
jen ten kdo zná, tuší,
jak těžké je, vracet se
z útěku nazpátky.
Čekání na déšť
Suchá je zem,
do níž slunce praží,
toužíme po stínu
po dešti, co svlaží.
Horoucně přijmeme
první jemné mžení,
avšak změní- li se v bouři,
je rázem po toužení.
Je zkrátka zcela přirozené,
bát se kapek,
co nesčetněkrát zbičovaly zem,
prchat před deštěm do úkrytu
a vzdorovat mu deštníkem.
Jiná
Ve večerní koupeli
voda rychle chladne,
je těžké se odrazit
když nevíš, kde je na dně.
Z tvého světa toužení
vyprchávám jako bublinky
co zakrývaj nám těla.
A ty tvrdíš,
že pro nás se nic nemění,
že přesně takhle se to dělá.
To že jsme se vzdálili
není vlastně ničí vina,
já už ztratila se dávno
a po mě zase přijde jiná...
Příště
Sedím si tu takřka polonahá,
na kůži cítím kapky tvého dechu,
kdysi v tvé náruči
já cítila se mladá
a ani ty ses
nepoddával spěchu.
Dnes přála bych si,
připadat si mladší,
i ty bys byl opět,
láskou omámen.
Kdysi ti polibky -
připadaly sladší,
když spát jsme nešli vůbec
nebo těsně nad ránem.
Zítra zas budeme
o jeden den starší,
zbudou z nás úlomky
polámané tříště,
tak se zdrž, posečkej,
napiš příběh další,
obzvlášť když netuším
zda bude vůbec příště...
Bez drog
Po letech co strávili jsme spolu
stal se ze mě závislák.
Sedíme tu,
svět je hlavou dolů,
nemluvíme,
prostě je to tak.
Kdy převrátil se,
ptám se zas a znova.
Prý co naruby je,
to štěstí nosí.
Nadechnu se
a marně hledám slova,
já - zoufalec,
co o lásku tě prosí.
Nevidím štěstí
v tom být v zajetí,
stereotypu a chladných pohledů.
Chci být zas ptáček
co když chce, tak odletí,
problém je v tom,
že bez drog
už to nesvedu...
Nedůstojné závislosti
Proč unikám
do nitra svého bytu,
když stěny mě
vlastně silně dusí.
Do mrtva šeptám,
lásko, scházíš mi tu
i když ten náhle ten pocit,
příliš se mi hnusí.
Jak sedím tu sama,
po tmě kdesi v tichu
při každém hluku
pod žebry mi trne,
mám takový ten pocit,
když nedržím tvou ruku
že kdesi vpovzdálí
podlehl jsi jiné.
Jsem víc než zoufalá
teď všechno je mi jasné,
že tenhle pocit
už mě neopustí.
Budu tu čekat dál,
než milenka tvá zhasne,
jsi zkrátka největší
ze všech nedůstojných závislostí...
Nazpaměť
Svítá
a mě se trochu zdá,
že včera rádi měli jsme se víc.
On to zatím ani jeden z nás ještě nepozná,
určitě ne dnes, zítra
a asi ani za měsíc.
A tak tě pohladím
jako každé předešlé ráno,
protože dneska je den jako každý jiný.
Prozatím netuším,
že jsem to já, kdo má pro strach uděláno
a ty zase ten rebel takřka bez příčiny.
Dám ti svůj polibek,
pro náš dokonalý svět,
společné jitro, den i noc.
Abys pak jednou, mohl dětem vyprávět
jak jsi mě miloval
pro co a jak moc.
Do oken plíží se -
šeravé svítání
a tak pomalu načichám
hořkostí cigaret.
Ptáš se proč zůstávám,
když mi nic nebrání,
snad proto, že známe se -
slovo od slova,
no zkrátka nazpaměť...