Sbírka básní - Hořkosladké žití (2014)

Loutkař

Ztrácím směr
a víru v lidi,
řekl mi: ,,poznej svět,
v něm ty, co šidí."
Nemám nic,
snad jen mysl plnou ideálů
můj život - bludiště
s nímž hlavu dál si lámu.
Fatalisté pevně věří,
že zmítáni jsme osudem,
dnes byli jsme u jedněch dveří
a zítra nejspíš nebudem.
Pod hradem na pátém schodu
leží piják, co v nic už nevěří
a loutkař s loutkou na odchodu
se snaží vyjednat si příměří.
Když se na to všechno dívám
mám zvláštní záblesk ,,dežaví"
druzi mě milí, nic vám nezazlívám
jen za nitky, už mě prostě tahat nebaví.

Depkařská

Zlomená srdce
z nich střepy na ulicích
poslední nádech
a voda všude v plicích.
Jediný skok dolů
v podvečerním hluku,
postrádám tvůj úsměv
tvůj hlas i tvoji ruku.
Bzučící lidé
a zpěvák co ukájí se písní,
stojím mimo kontext
a obrůstám tu plísní...

Otrok

Chápu pijáky co topí,
smutek
ve sklence alkoholu,
až budu smutnit,
přisednu
a upijem se spolu.
Snad do němoty,
co se smrtí si hrdě rukou třese,
pak odplazím se,
a zůstanu
napospas vlkům v lese.
Na zdi roste
odraz mého stínu,
mé druhé já -
se sebevražednými pudy,
co vůbec neví
kam a vlastně kudy.
Občas jsem jak srny,
co s riskem vrhají se vstříc ostnatému drátu,
jsem pokroucenou postavičkou života
a otrok osnov státu.

Romeo a Julie

Dost už,
těch srdceryvných vzkazů,
co vznikaj, kdesi na koleni,
a místo kýženého tepla,
klesaj pod bod mrazu.
Pryč s tím vším,
tou - vypočítavou spontánností
a rádoby romantikou jazyka
nechme to jiným
ta se nás totiž miláčku,
už dávno netýká.
Zastav ty slzy,
mám už dost teatrálnosti
a hrané melancholie,
vždyť ty nejsi žádnej Romeo
a já zas nejsem tvoje Julie.

Ještě jednou s pokorou

Už zas zežloutlo listí na stromech,
podzimní teplo cítím v těle,
a konečně něžně hladí ranní dech
co kdysi z přátel dělal nepřátele.

Zmizel i odér cigaret,
co zůstával
a drásal, už tak dost zubožená těla,
jak málo stačilo -
pár promyšlených vět,
abys ty i já ho chtěla.

A teď zdá se to jako věčnost,
od krutosti -
co rvala srdce z hrudi,
a políčků, -
co přistály mi na tváři,
ale stejně cítím potřebu to říct
ještě jednou promiň!

Tak jen pro jistotu
bez kordů a holí
nastavím tobě i světu
ještě druhý líc,
protože moc dobře vím,
jak láska bolí,
jen někoho méně a jiného víc.

Tam kde máš být Ty

Po mém boku,
už nový člověk stojí,
a směje se tak lehce, rozverně,
prozraď mi,
zda z tvé strany tě ke mě ještě něco pojí,
protože pokud ne,
pak je mi mizerně.

Ač snažím se vyplnit,
prázdnotu v duši,
tak nějak přijde mi,
že je to jen provizorní ucpávání rány mechem.
já vím,
že ty jsi ten jediný, jediný na zemi,
který udrží mé tempo
a vystačí mi s dechem.

Tam kde máš stát ty,
tam stojí jiný,
a mě je z toho trochu smutno,
trochu nahnutě
a tak ztrácím se, kdesi v propadlišti viny,
a doufám, že snad jednou,
znovu najdu tě.

Použitá věc

Dáte si kávu pane?
Je hořká, ale dobře vám udělá,
vy jí nepijete?
a abych to pro příště věděla?
Dobrá tedy,
přinesu vám alespoň trochu čaje,
cože?
mám se podívat z okna, jak sníh na stromech už taje?
Jste nějaký smutný
a vaše tvář je z kamene,
co byste asi udělal,
kdybych dotkla se vašeho ramene?
Mám prý odejít,
máte pravdu, půjdu tedy,
vždyť na střechách,
už tiše tají ledy.
Ještě říkáte,
ať plevel společnosti,jako já,
neobtěžuje vás pro příště,
ale dobrý pane,
vždyť my všichni jsme jen různé nepotřebné věci
z jednoho smetiště.

Kdo jsem?

Jsem ohnivá koule
modla optimismu,
nečtený příběh
plný aforismů.

Jsem útěcha pro cvoky,
a buřič co vyvolává války,
drahý kámen,
co cenný je jen z dálky.

Jsem sobec,
co rád Ti plete hlavu,
předlud co chytíš
a zas rozplyne se v davu.

Jsem věrný stín,
ale i planá polní růže,
jsem ta, co dá Ti všechno
a pak zas sebere, co může.

Mám smysl pro čest,
ale občas miluji jen z rozmaru,
jsem krotký pták i divoženka,
co nic nedělá si z nezdaru.

Jsem zkrátka děvče,
co páchne člověčinou,
a věř,
že lépe bylo by ti s jinou.
Protože,
když mám splín, jsem samotářka,
taky občas mrcha
a trošku lhářka.

Tak co z toho je pravda?

Hořkost

Hořkost,
to nenávistné chvění,
stále je tu,
a v nekonečnu rozuzlení.
Chci zapomenout,
vyrvat mozek z hlavy,
mně? Tobě?
Nevím si s tím rady.
Je to pryč
a hodila by se mi kapka morfia,
na utlumení bolestivé rány.
sugesce,
nezmizí to
bude to tu s námi.

V psí kůži

Hoď mi kost,
a já slintat budu,
nad masem, co vkládáš do svých úst,
jo, jsem všem jenom pro ostudu,
a ty víš, že právě držím půst
od tebe a tvých něžných slov.
Jen pal
ta pro tebe lehkovážná slova,
co psala jsem ti někdy ve středověkých dobách
na zašlý svitek palimpsestu,
jen klidně odežeň mě znova,
ven do bouřky, na bahnem pozvracenou cestu.
Budu sedět za oknem
a tiše přitom píseň osamělých čoklů pískat,
zatímco ty ve světle svíčky, budeš svou staronovou dívku,
v dlouhých vlasech se smíchem vískat.
Já vím, že má zbitá vlčí kůže,
tvému nosu nevoní.
A za mé činy zatratí mě,
ten, kdo ještě může,
tak aspoň buď milosrdný
a dej mi kousek jedu pro krysy,
ať už to tolik nebolí...

Otupělá

Ať s tebou nebo bez tebe,
mám ruce celé od krve,
a vídávám tě ve svých snech,
ty šeptáš, mě se tají dech.

Znám mnoho vlhkých mužských úst,
co chutnaj hořko-sladce,
od tvých teď mám držet půst,
ty na mé zapomeneš hladce.

Ty v nás nejspíš nevěříš
a já do dáli se dívám,
skrz okno, na něm z času mříž,
ne, nic ti nezazlívám.

Chápu, že naše odloučení,
mění naše osudy,
co bylo dřív, již dávno není,
do slabin zaťals ostruhy.

Chybělo tak málo,
a kniha se šťastným koncem
mohla býti celá
nezlobím se, asi se všechno mi jen zdálo,
cítím se teď
- pohodlně otupělá.

Vrať se!

Bludičko moje,
kdepak tě mám?
Les už je temný
a já jsem tak sám...

Hvězdičko blýskavá,
cesta se ztratila,
z duše já toužím moc,
aby ses vrátila.

Můj slunný paprsku,
ruce mám od krve,
jak jsem tak ubodal
společná poprvé.

Jiskřičko zářivá,
nohy mám z olova,
vrať se mi miláčku!
Začneme odznova...

Křídla vran

V rukou prázdno,
v kapse díra,
a uvnitř hrudi,
tiše zmírá,
srdce černé jako luna v novu,
milenka co touží
hlas tvůj slyšet znovu.
Jedinný polibek,
co září v tmách,
z jeho žáru
uhlem černé srdce vzplane,
a krev palivem je z řezných ran,
co posvítí na krutou rukou polámané,
duše mrtvých černých vran.
Co přilétly si užít zimu,
avšak jediné co pocítily bylo,
jak těžké na křídlech je nést
vlastní vinu.
A tak místo jídlem přeplněných stolů,
dočkaly se pouze toho,
že z nebe spadly dolů...

Přerod

Ticho v tmavém pokoji,
jen tiše šeptá horký dech,
Pojď!
vzlétnem spolu na křídlech,
Neboj, moc to nestojí.
Kdysi bývals hurikán,
byls králem všech svých hraček,
a mě se v hlavě zrodil plán,
co stojí jen pár kaček.
Odkoupíš má tajemství?
Můj dotek, duši, lásku?
buď zas pánem svého hájemství,
ne jen loutka na provázku.
Má přízeň tolik nestojí,
už slyším ptáky ranní,
vyhrává ten, kdo se nebojí,
buď mým Pánem
a já budu tvou Paní.

Vítr ve vlasech

Vítr ve vlasech,
a teplo v duši,
při změně rychlosti,
moje srdce buší.
Tisknu se k tobě
a jiná možnost není,
než přes blízkost k tobě,
stavět proti lásce opevnění.
Držíš mě pevně,
v očích máš světla,
a já hřeju se němě,
v teplu tvého světla.
Jsem tak nějak rozpolcená,
a peklo už mě čeká,
a ďábel přitom s úšklebkem,
na pozdrav mi klobouk smeká.
Tisknu se blíž,
když zatáčka se kroutí,
a má idea na spasení?
Jak z karet domeček,
- se hroutí.

Nepřestávej!

Je mi smutno,
ale jak mám popsat pocit,
obvzlášť teď,
tak pozdě v noci.
Z rádia slyším hlas co se ptá,
Dívko, proč nelétáš?
kdo polámal ti křídla?
myslela sis, že ho znáš,
v jeho stínu jsi se vzhlídla,
Ten hlas radí,
dívko leť!
Znovu vstaň,
všechno zlé, pro dobré smeť,
hlavně létat nepřestaň.
Klidně křič,
až budeš sama stát,
nech deštěm kůži smáčet,
můžeš bláznivě se větru smát,
a nohy za sebou vláčet.
Když křídla polámou ti znova,
možná přístě, možná teď,
vzpomeň si pak na má slova,
najdi koště, znovu vzleť!

Nesmyslná

Nosím lebky,
kolem ruky,
teď mi chrastí,
všechny kosti.
Sleduj trepky,
jak se množí,
pohlaď suky,
stromů, než tě složí,
na lopatky,
milenci matky,
- Země.
Pak seber masti,
na rány vlasti.

A jdi je zacelit..

Popel hvězdy

Už dávno z nás zbyl jenom troud,
popel hvězdy, která vyhořela,
a vítr odvál zbytky pout,
co na těle se udržela.
Jsem už tolik znavená,
jak poušť co touží pršet,
Jsi otep na křehká ramena,
a voda, když chci sršet.

Nerozhodná

Protože mozek snaží se převzít vládu,
nad všemi mými kroky,
chce chodit spát až pozdě k ránu,
když hodnotí mé ušlé roky.

Pochop, že jsem příliš mladá,
nevím co chci, jak mám žít,
Jak mohu znát co je mít ráda?
A přitom časem nemarnit?

Tvé verše vždycky slzy vhání,
do očí mých mě pod řasy,
to já jsem ten kdo druhé raní,
Ty chceš mě spasit? Jak asi?

Možná že jsi mi tím co hledám,
ve snech o tom tajně sním,
ale duši svou ti jen tak nedám,
a času žádám, jestli smím?

Proto mozek srdce poutá,
a schovává jej v okovech,
jsem nerozhodná, příliš hloupá
a se světem těžko držím dech.

Troska

Sedím a neustále mažu rýmy,
co nesedí mi v básni,
jsem slupka od banánu, kousek špíny,
krev, co vytéká z odumřelých dásní.
Skláníš se ke mě,
rukou s mozoly přejíždíš mi po rtech,
jak moc se ti to hnusí, je zjevné,
jsem neadekvátní překvapení ukryté v narozeninových dortech.
To víš, že vím,
že jsem jen kaz na diamantu, všivý parazit,
a co víc?
Jsem umučený pes, kteréhos milosrdně přišel dorazit.

Jak na muže se sluší

Ležím a ty sedíš mi na kolenou,
nahá, s duší odhalenou,
a pro mě větší rozkoš není,
než působit ti potěšení.

Já nepoložil bych život za svou vlast,
však bez váhání pro tvou slast.
Tvé tělo plane měsíčním svitem,
a mé zas je ovládáno bouřlivým citem.

Já teď zatajím dech a napnu kuši,
a podrobím si tvoji duši.
Přesně tak, jak na muže,
- se sluší.