Zelená - kapitola 1-4

Prolog

Klopýtala potemnělými ulicemi a na bosé nohy se jí lepil prach. Cítila každý kámen přes který přešla, každou nerovnost na dlážděné ulici. Ztěžka dýchala a nepřiměřeně velký plášť, jež popadla, aby zakryla svou nahotu, si křečovitě tiskla k tělu. Třásla se a zuby jí drkotaly o sebe. S každým dalším krokem poplašeně pátrala ve tmě, zda se zpoza rohu nevynoří někdo, kdo by jí chtěl ublížit. Jediným společníkem na její cestě jí však byl jen přerývaný dech. Netušila, jak dlouho už bloudí ulicemi, ani jestli jde správným směrem. Všechno v jejím okolí jí přišlo povědomé a zároveň jiné. Jako by se právě probudila z velmi dlouhého snu. Halas a ruch od kterého kvapem prchala, za jejími zády utichl. Zastavila se, aby se rozhlédla po potemnělých uličkách města, které jí po mnoho let bylo domovem. V žaludku jí kručelo a hlava třeštila bolestí. Trpěla závratí a celé tělo jí rozechvíval neutišitelný třes. Zmoženě se opřela rukou o ještě stále sluncem vyhřátou stěnu a do dlaně se jí okamžitě zabodly drobné kamínky. Tiše sykla, avšak ta bolest jí byla dostatečným impulsem, aby znovu vyrazila vpřed. Byla blízko. Cítila to.

Po několika bezútěšných minutách bloudění konečně objevila to, co hledala. Nenápadné, tmavě hnědé dveře z dřevěného masivu skrz jejichž zárubeň sem tam uniklo mihotavé světlo plamene. Doklopýtala až k nim a vzala za kliku. Dveře se téměř neslyšně otevřely. Vstoupila a její bosé nohy se dotkly chladné, kamenné podlahy.

Byl tam. Seděl na malé stoličce před velkým krbem a díval se do plamenů. Neviděla mu do tváře a on netušil, že někdo vstoupil. Možná to byl průvan, který dovnitř vnikl otevřenými dveřmi a zašimral ho na zátylku, nebo ho vyrušila změna atmosféry v místnosti. Starý muž se však z nenadání pomalu otočil k tiše stojící postavě za jeho zády. Po jeho vrásčité, zkroušené tváři přeběhl stín a on strnul. Nevěřícně se díval na nově příchozí. Pomalu, až příliš pomalu vstal, udělal pár kroků vpřed a přistoupil k postavě tak blízko, že jí mohl vidět do tváře. Ona se nepohnula.

,,Olivie," zašeptal a jeho hlas se zlomil. Natáhl paže a po věkem seschlých tvářích mu začaly kanout slzy. Přitáhl si ženu na svou hruď a pevně ji objal. I ona obtočila své snědé ruce kolem jeho shrbených zad.

,,Jsem doma, tati," zašeptala a rozplakala se úlevou.

Otis

Když se jeho loď spojila s dokovací stanicí, ozvalo se důvěrně známé pípnutí a světla v její kabině zezelenala, měl pocit, jako by mu poprvé za opravdu dlouhou dobu spadl kámen ze srdce. Otis vypnul řízení a odpoutal se. Jeho tělo mu připadalo zvláštně lehké, mysl však přetékala myšlenkami. Věděl, že během dalších pár minut se rozhodne o jeho budoucnosti. Dveře přetlakové kabiny se otevřely a on vstoupil. Počkal, než se tlak vyrovná a poté už se mu naskytl pohled na kovové chodby vesmírné stanice. Když ze Země odlétal, bylo už pozdní odpoledne, na vesmírné stanici však život plynul jiným tempem. Jeho nohy se poprvé po dlouhé době dotkly chladné, kovové podlahy a on vyrazil vpřed.

Lidé, proudící chobou do níž vstoupil, se omámeně zastavovali a ukazovali si na něj. Spousta z nich někam zmizela, aby se zanedlouho vrátila s posilou. Chodbou se rozléhal hluk, jak se všichni začali překřikovat a ukazovat na nově příchozího. Uvědomoval si, jak zuboženě musí vypadat. Když se naposledy díval do zrcadla, jeho tvář byla plná podlitin a odřenin a byl si jistý, že se za krátkou dobu letu vesmírem jeho zevnějšek příliš nezměnil. Nevnímal hlasy lidí, kolem kterých procházel a suverénně si to zamířil do místa, k němuž se ve svých myšlenkách obracel posledních pár týdnů velmi často. Místo, které mu skýtalo bezpečný úkryt před útoky cizí mysli, jež se rozhodla ho mučit. Proklestil si cestu davem, než došel ke dveřím své kóje a ty rychle otevřel. Nevěděl, zda za nimi bude, ale věřil v to. Před jeho odchodem ten pokoj společně sdíleli už nějakou dobu. Ačkoliv měla svůj vlastní, vždy si našla záminku k tomu, aby u něj mohla zůstat. Rozrazil dveře a vzduch mu skrz zaťaté zuby utekl z plic, jakmile ji spatřil sedět na židli u okna. Otočila se, když ho za sebou uslyšela.

,,Otisi," přidušeně vyhrkla, ale to už se k ní hnal chvatnými kroky. Skoro ani nestačila vstát, když ji zvedl do náruče a přitiskl si ji na hruď. Její útlé paže se ovinuly kolem jeho zad a tiskly ho tak pevně, jako by se bála, že když ho nebude držet, opět zmizí. Odtáhl ji od sebe a tvář jí zasypal polibky. Když udělal krátkou pauzu, aby se mohl nadechnout, odtáhla se a v jejím dívčím obličeji se odrážel strach.

,,Co se ti to stalo?" zeptala se a prsty něžně přejela po jeho tváři.

,,To je na dlouhé vyprávění," zašeptal a opět se sehnul, aby ji políbil.

,,Odešel jsi bez rozloučení nebo vysvětlení a vrátíš se v tomhle stavu," řekla a mezi očima se jí vytvořila nesouhlasná vráska. Měla veškeré právo se na něj hněvat.

,,Vrátil jsem se, Alice a už nikam nepůjdu," slíbil a jeho hlas se na konci zlomil. Najednou se cítil strašlivě unavený. Jako by právě došel na konec své cesty a vše, co se mu posledních pár týdnů stalo a co si nepřipouštěl, ho dostihlo. Právě teď, v náruči ženy, kterou miloval. Ucítila, jak se jeho tělo uvolnilo a ochablo. Znaveně se sesunul na postel a složil hlavu do dlaní. Ona se posadila vedle něj.

,,Mluví se o tom, že jste letěli na Zemi. Je to pravda? Co se stalo?" zeptala se a konejšivě mu položila ruku mezi lopatky. Cítil teplo, které do něj z její dlaně pronikalo.

,,Spoustu špatných věcí," přiznal. ,,Omlouvám se, že jsem ti nic neřekl. Zakázali mi to. Odletělo nás jen pár, ale já jsem jediný, kdo se zvládl vrátit," řekl a hřbetem ruky si otřel slzy, které se mu draly do očí. Alice ho k sobě přivinula a on se o ni opřel.

,,Už je to dobré. Jsi doma," šeptala mu do vlasů a hladila ho po zádech. Trvalo chvíli, než byl sto se opět narovnat a podívat se jí do očí. Očí, které nenesly žádné známky krutosti ani fialové barvy. Odrážela se v nich jen neskonalá něha.

,,Taky pro tebe mám jednu novinu, Otisi," řekla a zhluboka se zahleděla do jeho očí. Potom vzala jeho ruku do své a přitiskla si jeho dlaň na mírně se vzdouvající břicho. Otisovi chvíli trvalo, než pochopil. Vůbec si toho přes volnou blůzu, kterou měla na sobě nevšiml a až nyní, když si ji znovu prohlédl si uvědomil, že se za dobu, co ji neviděl, změnila.

,,Jak?" zeptal se zmateně a pod žebry pocítil zvláštní pocit vzrušení smíšeného se strachem.

,, Když jsi odletěl a velitelstvo nám povolilo nové sňatky, přišli za mnou z velitelství a řekli mi, že jsi byl vyslán na důležitou a nebezpečnou misi a je možné, že se z ní nevrátíš. Vím, že jsem to neměla dělat a měla jsem na tebe počkat s tímhle rozhodnutím, ale řekli mi, že se možná nevrátíš a já nesnesla pomyšlení, že bych u sebe neměla alespoň kousek tebe. Proto jsem nešla za doktorem na další očistu. Šance byla malá, ale vyšlo to," přiznala a tvářila se přitom provinile. Otis ji chvíli pozoroval a v obličeji se mu střídaly emoce stejnou rychlostí, jakou letěly jeho myšlenky. Nakonec se na ni jen usmál, vzal její obličej do dlaní a dlouze ji políbil.

,,Neomlouvej se, jsem ten nejšťastnější chlap na celé téhle stanici," zašeptal. I její ústa se roztáhla v širokém úsměvu. Začal ji líbat a toužil se ponořit do jejích myšlenek. Schovat se na bezpečné místo plné šťastných vzpomínek, aby zahnal ty svoje. Zrovna když jí začal rozepínat knoflíky u blůzy, dveře se znovu rozletěly. Otis se otočil a zamračil se na nově příchozí.

,,Kapitáne Spiere," ozvalo se. Otis si povzdechl. Příjemný pocit bezpečí, který mu chvilka s Alicí poskytla, se náhle rozplynul. Otis vstal z postele a opětoval vojákovi pozdrav.

,,Omlouvám se, že ruším, ale velitelka si vás žádá u sebe v kanceláři. Neodkladně," dodal a nenápadně blesknul pohledem k Alici.

,,Vyřiďte jí, že tam hned budu," oznámil rezignovaně Otis a voják se otočil na patě a zmizel. Muž sklouzl pohledem ke své družce a povzdechl si.

,,Vrátím se brzy a potom to dokončíme," řekl s příslibem v hlase. Usmála se na něj. S tím pohledem vypáleným do jeho myšlenek se vydal ke dveřím. Zpráva o jeho příchodu už se roznesla do všech koutů vesmírné stanice. Lidé na něj nyní zírali s ještě větším překvapením, než prve. Pokynul na pozdrav těm se kterými se znal a odhodlaně došel k velitelčině kanceláři. Zaklepal a dveře se téměř okamžitě otevřely. Vstoupil. V místnosti bylo víc lidí, než očekával. Byla tam velitelka i všichni její blízcí podřízení.

,,Kapitáne Spiere," řekla, obešla stůl a natáhla k němu ruku.

,,Velitelko," pokývl.

,,Chcete se posadit? A co kávu, dáte si?" ptala se horlivě. Otis zavrtěl hlavou, ale ochotně přijal nabízené křeslo. I ostatní se usadili na volné sedačky.

,,Tak povídejte, co se stalo? Mysleli jsme, že jsou všichni mrtví, když jste se nám před několika týdny přestali ozývat."

Otis si dal chvíli na čas, než promluvil.

,,Všichni jsou mrtví. Jsem jediný, kdo přežil," přikývl, ale neodvážil se velitelce pohlédnout do očí.

,,Takže Země je neobyvatelná? A co se vám stalo s obličejem?" ptala se dál. Tentokrát vzhlédl a zahleděl se do jejích očí. Věděl, že ona byla tou, kdo o misi věděl víc, než všichni ostatní.

,,Nemá smysl si na něco hrát," prohlásil. ,,Věděla jste, do čeho nás posíláte. I vaši kumpáni to věděli."

Velitelka se napřímila a ostatní v místnosti si mezi sebou vyměnili nervózní pohledy.

,,Žádná z misí, na kterou jsme vás prozatím vyslali, nebyla snadná ani bezpečná," namítla. Otis se tiše zasmál.

,,Ne, to tedy nebyla. V tom máte pravdu. Vy jste nás tam ale poslala, abychom se zbavili těch, kteří se začali probouzet. Těch, kteří se probudili, i když neměli," vyprskl a propichoval ji pohledem. V místnosti to zašumělo. Velitelka vyskočila z křesla.

,,Nevím o čem mluvíte, kapitáne Spiere," otočila se k němu zády.

,,Ale prosím vás, nehrajte to na mě. Chcete mi snad namluvit, že různě po Evropě neexistují kryty, ve kterých jsou uloženi ti vybraní, kteří měli být předurčeni k vytvoření nového světa a vy nejste ti, kdo od nich mají klíče?" odfrkl si zhnuseně. Žena se zastavila a otočila k němu svou kamennou tvář.

,,Jak jste se o tom dozvěděl?"

Otis pokrčil rameny a rozhlédl se po místnosti. Uvědomil si, že se zde nachází přesně tolik lidí, kolik existuje klíčů ke krytům a každý byl jiné národnosti.

,,Vsadím se, že každý z přihlížejících je právě držitelem jednoho z klíčů, je to tak?" pokračoval a všechny pohledy v místnosti se upíraly na něj. Velitelka si povzdechla.

,,Jak jste sám řekl, nemá cenu zapírat, kapitáne. Ano, opravdu bylo vytvořeno několik krytů pro privilegované. Pro ty, které jsme nemohli postrádat a bylo nutné jim zajistit tu nejlepší ochranu."

,,A ostatní si vaši ochranu nezasloužili?" zeptal se.

,,Kapitáne, kolik času myslíte, že jsme měli na vytvoření inkubátorů a bezpečných krytů?"

,,Pokud vím, tak několik let, ne-li desítky," odpověděl zdráhavě.

,,Přesně osm let," ujistila ho. ,,A kolik tou dobou žilo na světě lidí?" Otis pomalu nevědoucně pokrčil rameny a přitom tušil kam její otázky směřují.

,,Sedm miliard, kapitáne. Sedm miliard. A to nepočítám děti, které se za tu dobu narodily. Víte kolik času zabere postavit kryt pro tisíc lidí? Kolik zabere sestavit funkční a bezpečný inkubátor?"

Otis mlčel a pozoroval, jak se svaly v jejím obličeji napínají.

,,Bylo nás zkrátka příliš mnoho. Udělali jsme, co jsme museli. Nebylo to lehké a věřte, že nemine den, kdy bych si na svá rozhodnutí nevzpomněla. Svět, ve kterém jsme žili, vyžadoval určité oběti."

,,Jak ale vysvětlíte, že jste nás poslala na Zemi, abychom ty, kteří se probudili, zlikvidovali?"

Velitelka si znaveně povzdechla.

,,Měli jsme opodstatněné důvody se obávat, že inkubátory, kterým vypršela platnost, nebyly licencované a u lidí, kteří se začali probouzet mohlo docházet k anomáliím. Inkubátory, které používáme zde, jsou přístroje druhé generace, na kterých několik let pracovali nejlepší vědci a technici, kteří je upravili tak, aby byly bezpečné. Inkubátory první generace bezpečné nejsou, což jsme mohli pozorovat u první vlny testování. Dochází v nich k anomáliím, které mají za následek nekontrolované projevy šílenství i síly u těch, kdož Labyrintem prošli. Nepodařilo se nám uhlídat, aby všechny pověřené společnosti vyráběly pouze certifikovanou verzi. S inkubátory se tou dobou rozjel byznys a spousta z nich byla vyráběna na černo podle původní, vadné verze. Po Zemi tak právě teď mohou kráčet velice nebezpeční jedinci," vysvětlila a Otis ztěžka polknul. Měl pocit, jako by ho kdosi drtil ve svěráku a hlava ho náhle rozbolela jak střep.

,,Máte pravdu. Probudila se jich spousta," přiznal a zahleděl se do svých dlaní. Žena opět přišla blíž a opřela se o psací stůl.

,,To je důvod, proč jste se vrátil jen vy? Napadli vás?" zeptala se a do hlasu se jí vloudil mateřský podtón. Otis beze slov přikývl.

,,Dobrá, vyšleme tam další jednotky, aby situaci dostaly pod kontrolu," prohlásila velitelka a místností se rozlehl šum, jak všichni souhlasně přikyvovali.

,,Ne, to nemůžete," zvedl oči Otis.

,,Jak nemůžeme?"

,,Nemůžete na Zemi. Vládnou tam jiné podmínky, než za jakých jsme ji opouštěli. Když tam pošlete vojáky, nebude to znamenat nic jiného, než další krveprolití."

,,Co tedy navrhujete, kapitáne? Máme snad navěky zůstat ve vesmíru a nečinně přihlížet tomu, co se dole děje?" zeptala se afektovaně.

,,Když poletíte na Zemi, ničeho nedocílíte. Je jich hodně a zničí vás. Kolik bojeschopných vojáků je na vesmírné stanici? Sto? Dvě stě? Jich jsou tisíce," odporoval a snažil se je přesvědčit, aby zůstali. Litoval, že cokoliv prozradil. Měl říct, že je Země neobyvatelná, toxická.

,,Kapitáne, svou práci jste odvedl. Plánování rekolonizace nechte na nás," ozval se z nenadání muž, který celou dobu nečinně poslouchal. Otis k němu otočil oči. Byl to vysoký muž středního věku s tmavými vlasy a ještě temnějším pohledem. Když sklopil oči k jeho uniformě, všiml si, že na hrudi se mu leskne turecká vlajka. Turecko bylo jednou z velmocí, které během první krize získalo velkou moc a spojilo se s ostatními arabskými státy, když došlo k zákazu používání letecké dopravy. Díky svému strategickému postavení a spojení s Evropou tak bylo státem, který kontroloval pohyb zboží do východních států a z krize těžilo moc i peníze. Otis se mírně zamračil.

,,Máme taktiky, jak dosáhnout svého. Od vás nám bude stačit, když nám povíte kde je poslední klíč," ozvala se velitelka a upřela na něj své zachmuřené oči.

,,Nemám ho," přiznal. ,,Ztratil se, když nás zajali," zalhal. Cítil, že by jí to neměl prozradit. Něco v tónu jejího hlasu ho odrazovalo od prozrazení pravdy. Velitelka si ho chvíli zkoumavě měřila pohledem. Pár okamžiků to vypadalo, že vybuchne a rozkřičí se na něj. Potom se však ozvalo zaklepání na dveře. Žena odtrhla svůj přísný pohled od Otisovy tváře.

,,Dále," zvolala a dveře se otevřely. Otis se otočil a rázem měl pocit, jako by se všechny jeho útroby proměnily v kámen. Do místnosti za doprovodu jednoho z hlídačů právě vcházel muž, který byl ztělesněním jeho nejhorších nočních můr. Všichni v místnosti zalapali po dechu, když si všimli nelidské barvy jeho očí. August přejel pohledem po všech přítomných a nakonec se zastavil u Otise. Na obličeji se mu objevil samolibý úsměv.

,,Kdo jste?" ozvala se velitelka a August vzhlédl. Jeho ústa se roztáhla v ještě oslnivějším úsměvu.

,,Omlouvám se, za tu neomalenost, ale nemohl jsem přeslechnout, o čem se tu bavíte."

Osazenstvo místnosti strnule zíralo na toho exotického cizince, jehož fialové oči se pátravě rozhlížely po místnosti.

,,Když dovolíte, nyní bych se slova ujal já," řekl a pohledem opět spočinul na Otisovi, v jehož očích se zřetelně odrážel strach. ,,Tady kapitán Spier vám lže. Jak to vím? Protože já byl posledním člověkem, kdo pečeť od krytu, které vy říkáte klíč, držel v ruce. Z nějakého důvodu mi byl ovšem ve chvíli nepozornosti odcizen."

Velitelčin výraz byl kamenný.

,,K čemu nám tato informace je?" zeptala se chladně. August se opět usmál.

,,Dovolím si totiž tvrdit, že téměř na sto procent vím, kdo ji nyní má a velice rád vám to prozradím. Za určitou protislužbu, samozřejmě," dodal a opět přejel pohledem po všech přítomných.

,,A co by to mělo být?" zeptala se.

,,Nebojte, seznam nebude dlouhý," prohlásil, přešel k poslední prázdné židli a ležérně se na ni usadil.

1. část: O dva měsíce později

Viktorie

Dívka sebou ve spánku trhla a polekaně se vymrštila do sedu. Rozhlédla se kolem a očima pátrala po tmavém lese, nad jehož obzorem už pomalu začínalo svítat. Věděla, že ji něco ze spánku vytrhlo. Vzdálený zvuk. Zvuk, který do klidné atmosféry ranního lesa nepatřil. Pohlédla na vyhaslé ohniště, ze kterého se ještě stále nepatrně kouřilo a teplo se chvělo v chladu pozdního podzimu. Viktorie si zimomřivě přitáhla bundu blíž k tělu, hbitě však vylezla ze spacáku a postavila se. Shlédla na druhou stranu ohniště, kde ležel její společník. Z kůže ušitého spacáku mu koukalo jen čelo a spleť tmavých, rozcuchaných vlasů. Slyšela, jak pravidelně, tiše oddechuje. Na chvíli se zarazila. Když Manuela, jehož smysly byly přirozeně zostřené, žádný nepřirozený zvuk neprobudil, možná, že i jí se to jen zdálo.

V zápětí jí však prostoupil neodbytný pocit, že ji něco pozoruje. Chlupy na zátylku se jí zježily a ten pocit ji donutil se pomalu otočit. Neviděla nic. Za jejími zády se rozprostíral pouze neprostupný les. Udělala pár kroků tím směrem a horký dech se jí srážel před obličejem. Zahlédla to znovu, téměř nepatrný pohyb v blízkém křoví. Něco tam bylo a vyčkávalo. Kdyby se jednalo o divoké zvíře, pravděpodobně by už prchlo, nebo vyrazilo proti ní. Ta věc však čekala, až přijde blíž. Temnota o odstín černější, než okolní les. Dívka se protáhla křovím a ocitla se na malé mýtině. Zarazila se v půli kroku, když se jí otevřel pohled na to, co na paloučku čekalo. Chlupaté, černé stvoření, sedící na zadních a jednou velkou tlapou se opírající o zem. Zvedlo k ní své kulaté, temné oči a pozorně si ji prohlíželo. Něco v jeho pohledu bylo lidštější, než v pohledu jiných Opů, které potkala. Viktorie v ranním šeru nedokázala rozeznat barvu zvířecích očí, byla si však jistá, že kdyby porostem proniklo několik paprsků slunce, hleděla by do jasně fialových duhovek. Zadržela dech. Op ji nepřestával pozorovat. Po chvíli, která netrvala déle než několik úderů srdce se pomalu zvedl na zadní a postavil se proti ní v celé své výšce. Byl o několik centimetrů vyšší než ona. Držení těla měl vzpřímené a hruď vypjatou. Dívka se nepohnula, ani nevydala hlásku, když Op přistoupil ještě blíž a natáhl svou chlupatou ruku vpřed. Ovanul ji zatuchlý zápach jeho chlupů, jak se jeho velká, lidsky vyhlížející dlaň přiblížila k její hlavě. Věděla, že by stačil jediný úder a Op by byl schopen rozdrtit její lebku vejpůl. Něco v chování stvoření, které se zjevilo naproti ní, však bylo jiné, než chování Opů, které potkávali ve vnitrozemí. Tenhle tvor byl klidný, rozvážný a Viktorie si byla jistá, že je inteligentní a že přemýšlí nad tím, co udělá dál. Poznala to z mírného škubání mimických svalů v jeho částečně osrstěné tváři. Konečky prstů obří opice se téměř nepatrně dotkly Viktoriiny tváře a ona cítila hrubost její kůže. Tvor se jí upřeně zahleděl do očí a poté se na jeho čele objevila nespokojená vráska.

,,Není fialová," zabručel hlasem napůl lidským, napůl zvířecím. Viktorii po zádech přeběhl mráz. Zvíře spustilo tlapu a z hrdla mu unikalo tiché, hluboké vrčení.

Dřív, než si stačila rozmyslet co udělá, na mýtinu vpadl další stín a vší silou vrazil do černého zvířete. To se zakymácelo, upadlo, vzápětí se však opět postavilo na nohy, prohlédlo si nově příchozího a z hrdla se mu vydral řev, který rval ušní bubínky. Zvíře se rozeběhlo proti útočníkovi. On byl však rychlejší. Hbitě uhnul, ohnal se nožem, který držel v pravé ruce a smrtící ostří přejelo po Opově odhaleném břiše. Zvíře zařvalo a odklopýtalo několik kroků vzad.

,,Pojď!" vyzval dívku Manuel, kvapně ji popadl za zápěstí a táhl ji křovím zpět k táboru. Řev zvířete se za jejich zády ozýval stále hlasitěji a byl ještě umocňen zlověstným praskáním větví. Manuel se náhle zarazil a zahleděl se do tmy naproti nim.

,,Sakra, je jich tu víc," zabručel a viděl něco, co Viktoriiným očím unikalo. Opět ji popadl za paži a oba se dali do běhu druhým směrem. Dusot za jejich zády sílil. Viktorie se nemusela ohlížet, aby věděla, že jsou blízko a je jich mnohem víc. Kromě dusotu jejich nohou a občasného zvuku lámajících se větví nevydali jediného hlásku. Byli na lovu. Byli organizovaní a přesně věděli, co dělají.

,,Běž!" zakřičel Manuel ale bylo to zbytečné. Nemusel ji dvakrát pobízet. Viktorie si v duchu nadávala. Proč se jen sama vydala za tím zvířetem, i když tušila co na mýtině čeká? Křoví po její pravici zapraskalo a ona vyjekla. Zvíře se vynořilo odnikud a jeho fialové duhovky plné vzteku se zabodly do její tváře. Stačila uhnout na poslední chvíli, když na místo, kam mířila, dopadlo další stvoření. Netušila, jak je možné, že je dokázali předehnat. Viktorii podklouzla noha, jak se rychle snažila změnit směr a klopýtla. Popadané větvičky a jehličí se jí bolestivě zaryly do dlaní. Vzápětí jí popadla čísi ruka a vytáhla ji zpět na nohy. Opět změnili směr. Běželi a v plicích je píchalo. Zdálo se, jako by Opové za jejich zády zpomalili.

,,Kde jsou? Proč zastavili?" ptala se udýchaně, ale její společník neodpověděl. Během dalších pár sekund byli donuceni zastavit. Manuel zabrzdil tak rychle, až do něj málem vrazila. Jen metr před nimi zela hluboká strž.

,,Zahnali nás do pasti," vydechl a rozhlížel se kolem. Ze stínů lesa se vynořily tři temné postavy. Našlapovaly tiše a opatrně. Každý jejich krok i pohyb byl veden s rozvahou. Viktorie ukročila vzad a cítila, jak se jí půda pod nohama drolí. Ohlédla se a pohlédla do asi patnáct metrů hluboké strže, na jejímž dně se klikatila vysokohorská říčka. Vzhlédla směrem k Manuelovi a viděla, že myslí na totéž. V jeho oříškových očích se odrážela rezignace. Pohlédli dopředu. Opové se přestali přibližovat. Stáli na kraji lesa a dívali se na svou kořist s otázkou vepsanou ve tváři, jako by čekali, co udělají. Moc dobře věděli, že jejich oběti jsou v pasti. Jeden z Opů, ten, kterého Viktorie potkala na mýtině, mírně naklonil hlavu na stranu a zkoumavě je pozoroval.

Manuelova ruka se náhle obtočila kolem jejích ramen a strhla ji společně s ním do rokle. Viktorie ani nestačila vyjeknout. Ještě koutkem oka zahlédla, jak se Opové dali do pohybu a po tvářích jim přelétlo překvapení. Poté však už padala a zády rozrazila hladinu ledové řeky. Chlad ji sevřel jako pěst a drtil ji ve svém mrazivém sevření. Nemohla dýchat a do očí i nosu jí pronikala ledová voda. Marně se snažila najít pevnou půdu pod nohama. Pokaždé jí podrážka sklouzla po kameni a ona opět zahučela pod hladinu. Nakonec se její pravá noha zachytila o jakýsi výstupek a podařilo se jí alespoň na chvíli udržet rovnováhu. O pravý bok se jí otřelo cosi teplého. Vynořila se a uvědomila si, že Manuel stojí asi metr od ní a snaží se ji zachytit. Natáhla k němu svou prokřehlou ruku a on ji k sobě přitáhl. Třásla se a svaly měla ztuhlé. Chlad jí pronikal do celého těla. Ovinula své paže kolem Manuelova krku a jeho teplé ruce se sevřely okolo jejího pasu. Vzhlédla a viděla jeho hnědé oči, ve kterých tu a tam probleskovaly fialové cákance. Jeho rty začaly nabírat mírně namodralou barvu, a i on se třásl. Sledovala kapičky vody, které mu stékaly z mokrých, černých vlasů po tváři a razily si cestu skrz několikadenní strniště. Manuel na ni upřeně hleděl a ona by přísahala, že zadržuje dech.

,,Myslíš, že jsme je setřásli?" zeptala se a prolomila tak ticho, které se mezi nimi rozprostřelo. Manuel se přitiskl ještě blíž a vyklonil se zpoza její hlavy, aby se podíval směrem, ze kterého skočili. Viktorie ucítila teplo, které sálalo z jeho kůže.

,,Pořád tam jsou," konstatoval a znovu se jí zahleděl do očí. Měla pocit, že se už v životě nepohne. Její tělo bylo s každým dalším okamžikem ztuhlejší. Ruce měla stále obtočené kolem jeho krku a toužila se přivinout ještě blíž, aby jí ani kousek blahodárného tepla neunikl.

,,Je mi zima," pronesla a toto tvrzení bylo ještě podpořeno faktem, že jí při něm zuby drkotaly o sebe. Očima jí zapátral v obličeji, potom však své sevření povolil.

,,Jo, asi bychom měli vylézt na břeh," pronesl tiše, nechal její ruce sklouznout z jeho krku a otočil se ke břehu. Přidržovala se jeho bundy a následovala ho. Když se konečně dostali ke břehu, tíha mokrého oblečení ji srazila na kolena. Ztěžka dýchala a snažila se zmírnit třes, který jí prostupoval. Ohlédla se k protějšímu břehu. Na převisu tyčícím se nad řekou, stály tři temné postavy a upřeně je pozorovaly. Viktorie jim sice neviděla do tváře, byla si však jistá, že s nimi ještě ani zdaleka neskončily.

Asa

Seděla na zídce, rukama se opírala o její okraj a pozorovala děti na cvičišti pod sebou. Bylo brzké, podzimní odpoledne a poslední paprsky slunce rozehřívaly okolní vzduch i její tělo.

,,Když budeš meč držet takhle, tak tě hned zasáhne," promluvila na chlapce, který se svým soupeřem bojoval nejblíž a neobratně se snažil vést na svého protivníka útok. Oba hoši ustali v boji a vzhlédli k ní. Ladně seskočila ze zídky, přešla k dětem, natáhla se a zvedla chlapcovu ruku, ve které stále třímal dřevěný meč.

,,Když provádíš výpad, musíš dávat pozor na to, abys neodhalil víc, než je nezbytně nutné. Natáčíš se k němu bokem bez ochrany a to mu dává prostor tě zasáhnout do zad," vysvětlovala.

,,Když se ale při výpadu nebudeš zároveň snažit uhýbat ráně, kterou očekáváš, tvůj předek bude chráněný," dodala a přitom pomalu vedla chlapcovu ruku. Jeho protivník nastavil meč a vedený sek vykryl.

,,Když si budeš jistý svou pozicí, stačí, když uděláš krok vpřed a jako svou druhou zbraň použiješ loket."

Ustoupila společně s chlapcem, zvedla jeho ruku, udělala rychlý krok dopředu a zarazila se těsně před obličejem protivníka, jehož obočí se stáhlo do nesouhlasné čárky. Asa ustoupila a oba kluci se na ni otočili.

,,Není to proti pravidlům? Používat cokoliv jiného, než meč?" zeptal se mladší z nich.

,,Proč by mělo být proti pravidlům něco, co ti může zachránit život?" tázavě pozvedla obočí. Hochům se na tvářích rozlil spokojený výraz. Asa jim věnovala letmý úsměv.

,,Pro dnešek to už stačí, budeme pokračovat zítra," oznámila a oni nesouhlasně zamručeli. Jejich učitelka jim však věnovala přísný pohled a tak přestali odmlouvat a vydali se ven ze cvičiště. Asa se otočila a pohled jí zabloudil k východu. Zamračila se. Postava, která právě vcházela dovnitř si to neomylně zamířila právě k ní.

,,Měla jsi být na shromáždění už před hodinou," promluvila postarší žena bez pozdravu a mezi obočím se jí objevila přísná vráska. Asa se sehnula a sebrala ze země zbytky brnění, které na ni před začátkem cvičení odložila. Nepodívala se na příchozí ženu, když odpověděla.

,,Myslím, že se zvládnete poradit o chodu města i beze mě. Vždyť jste mi už před nějakou dobou dala najevo, že jsem jen maskot na jehož názoru nezáleží."

Sebrala další část brnění a přehodila si ho přes rameno.

,,To není pravda a ty to moc dobře víš," namítla žena a pokusila se natáhnout k Ase ruku.

,,Nesahejte na mě," vyjela na ni a napřímila se. Gabriela rezignovaně stáhla ruku zase zpět a povzdechla si.

,,Kdy už konečně pochopíš, že nejsem tvůj nepřítel?" zeptala se tiše a věnovala jí smutný pohled. Asa si ji nenávistně změřila.

,,Kdy dovolíte Viktorii se vrátit?"

Výraz na ženině tváři zkameněl. Asa pokývala hlavou.

,,To jsem si myslela," řekla a vyrazila k východu. Gabriela se k ní okamžitě připojila.

,,Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat? To, jak se chováš mě jen utvrzuje v tom, že jsem udělala dobře, když jsem ji poslala pryč. Jsi ještě pořád jenom děcko,neschopné odlišit to, co je nutné, od svých vlastních tužeb."

Asa se s trhnutím zastavila na místě a prudce se otočila. Gabriela překvapeně uskočila a všimla si plamenů šlehající z fialových očí.

,,Vy mě nebudete poučovat o tom, jestli dokážu, nebo nedokážu odlišit to, co je správné od toho, co chci. Vy ne. Jak dlouho jste žila s Augustem před tím, než jste se rozkmotřili? Sedmdesát let?"

Gabriela nehnutě stála a pozorovala černovlasou dívku, na jejíž tváři se odrážel vztek. Za posledních pár měsíců, které s ní strávila, si k ní ještě stále nedokázala najít cestu. Asa se jí od okamžiku, kdy Viktorie zmizela za branami města, vyhýbala obloukem a konverzace omezovala pouze na nezbytně nutné. Gabriela chápala, co je předmětem jejího vzteku, proč ji tolik nenávidí. Vždyť to byla právě ona, kdo rozhodl, že spolu dívky nemohou koexistovat. Stará žena sdílela dívčinu bolest i smutek. Věděla moc dobře, jak bolí odloučení od svého otisku. Chtěla jí to ulehčit, chtěla jí pomoci, jen kdyby jí to dovolila. Zkroušeně si povzdechla.

,,Snažím se jen, abyste vy dvě neopakovaly chyby, které jsem udělala já," přiznala. Asa na ni hleděla se vzpurným výrazem ve tváři.

,,Jsem dost stará na to, abych dokázala posoudit, co je a není chyba," odporovala. Gabriela se sama pro sebe pousmála.

,,Vy mladí si myslíte, že všechno víte nejlíp. Máte tak jasné vize ohledně vaší budoucnosti. O tom co a jak bude. Myslíte si, že rozumíte všemu a neohroženě kráčíte vstříc jakékoliv příležitosti, která se vám naskytne. Svět je jenom váš a všechno v něm je tu pro vaše potěšení. Až když člověk zestráne, pochopí, že některé kroky měl provádět uvážlivěji a že jiné neměl podniknout vůbec. Věřím, že jednou nadejde čas, kdy si uvědomíš, že jediné, o co jsem se snažila, bylo vám oběma pomoci."

Asa ztěžka polkla. Něco v ženiných slovech ji donutilo na chvíli polevit ve vzteku.

,,Já už to dělat nechci," pronesla tiše. ,,Nechci být někdo, kdo káže slova, která nejsou jeho vlastní. Rozhodujete za mě ohledně mého života i toho, jak mám vést tohle město a chcete po mě, abych přesvědčila jeho obyvatele, že jsou to má rozhodnutí, která učiní naše životy lepší. Já ale sama nevím, jestli tomu, co mě nutíte říkat, veřím," řekla a propichovala Gabrielu planoucím pohledem. Žena si ji prohlédla od hlavy až k patě.

,,Pak jsi mi k ničemu," konstatovala tiše. To byla pro mladou bojovnici poslední kapka.

,,Vezměte to do Paláce," nařídila Asa a bez vysvětlení vrazila Gabriele do náruče kožený kyrys a cvičební dřevěné meče.

,,Kam si myslíš, že jdeš?" vykřikla za ní Gabriela, když se Asa otočila na patě a vyrazila opačným směrem.

,,Co nejdál," zabručela sama pro sebe a přidala do kroku. Svižně procházela skrz úzké uličky a cítila, jak jí ještě stále celým tělem koluje vztek. Dostávala se čím dál tím hlouběji do útrob města. Bez povšimnutí míjela jeho obyvatele, kteří se začínali chystat na přibližující se zimu. Proběhla do postranní uličky, kterou znala a zastavila se. Osaměla. Opřela se zády o stěnu, zaklonila hlavu a ztěžka oddechovala. Potřebovala mít chvíli klidu. Chtěla utéct pryč z dusivé náruče městských hradeb. Věděla však, že útěk by nebyl řešením. Kam by šla? Zadívala se na modrou oblohu, která jí prosvítala nad hlavou. Po její pravici se cosi pohnulo. Asa sebou škubla a otočila se tím směrem. V uličce s ní nikdo nebyl. Zvuk drolící se omítky jí však napověděl, že má zrak zvednout výš. Zahleděla se na střechu protějšího domu, na které se vyjímala temně zahalená postava. Asa se napřímila. Neviděla postavě do tváře, protože musela mhouřit oči proti zapadajícímu slunci. Bylo však zřejmé, že se na ni ten, kdo se skrýval pod černou kápí, upřeně dívá. Postava náhle provedla hbitý pohyb a z toulce na zádech vytáhla šíp, který založila do připraveného luku. Asa zareagovala automaticky a rychle se překulila na opačnou stranu, než kam útočník mířil. Tichý svist šípu pročísl vzduch a ozvalo se hlasité břinknutí hrotu o kámen, jak se šíp zabodl kamsi po její pravici.

Rychle se vytáhla na nohy a vzhlédla do míst, odkud útočník vypálil. Postava v černém plášti však byla pryč. Jedinou připomínkou toho, že na střeše někdo stál, byl šíp, zabodnutý několik stop od jejího těla. Ještě jednou se rozhlédla a poté přešla k šípu, který vytrhla ze země. Prohlédla si ho. Byl naprosto obyčejný a útočník, který se na střeše náhle zjevil, byl nepochybně cvičený v boji. Poznala to z pohybů, které provedl. Kdyby ji opravdu chtěl zabít, nikdo by ji nedokázal zachránit. Vzhlédla a zrak jí dopadl na zeď, u které šíp přistál. Náhle jí vyschlo v hrdle. Ustoupila o několik kroků dozadu a zahleděla se na stěnu, na které se jasně fialovou barvou vyjímal pokroucený znak, který jí ze všeho nejvíc připomínal dva provazy svázané v pevný uzel a pod ním nápis: NEJSI HODEN.

Kdesi v dívčiných útrobách se cosi zkroutilo a ona měla pocit, jako by se jí na hrudi usadil kámen. Nejsi hoden. Slova, která už kdysi slyšela a nikdy si nepředstavovala, že by je kdy ještě měla slyšet znova. Teď to před ní však vyvstala z ničeho nic. Slova, jejichž význam prozatím zůstával skryt. Jedno však bylo jasné. Ti, kteří ho sem umístili, chtěli, aby ho objevila. Bylo to varování. Varování před tím, že poklidným dnům ve městě odzvonilo.