Psaní se věnuji od svých třinácti let. V roce 2014 mi vyšla sbírka básní u UG sdružení Pravěk, se kterým se účastním autorských čtení. V dubnu roku 2017 vyšlo mé druhé dílo: Každý má rád Julii v elektronické podobě u nakladatelství E-knihy jedou.
V odkaze níž si můžete stáhnout několik mých dokončených románů. Jelikož se jedná o starší amatérská díla (Nálezy a ztráty - 2012, Divoký - 2010), která se nepokouším a ani nebudu pokoušet udat nakladatelstvím, nejsou u nich provedeny korektury. Proto prosím omluvte případné chyby, na jejichž opravu již nemám kapacitu.
Píšu tak nějak od všeho trochu. Každou chvíli mě totiž zajímá něco jiného. Od básní přes prózu. Povídky, romány, novely, fejetony. Napsala jsem několik románů, které sem postupně budu přidávat a začínám dělat na projektu s názvem Nepovedený dítě.
Vězení je román z laboratorního prostředí. Píše se rok 2057. Všechny pesimistické předpovědi se naplnily. V důsledku globálního oteplování se dříve úrodná místa proměnila v poušť, není co jíst a pít, na jihu zuří války o vodu a na celé planetě se lidé potýkají s důsledky zvýšeného výskytu chorob, které byly dříve vymýceny. Země umírá a lidstvo dospělo do slepé uličky. Abychom přežili, je nutné se změnit. Evan Mainer je nadějný vědec, který přichází s revolučním řešením. Věří, že za pomoci na míru vytvořené virtuální reality je možné natrénovat mozek tak,aby člověk rozvinul svůj potenciál a vyvinul se v něco lepšího. Se svým kolegou z vysoké školy proto spouští program nazvaný Labyrint a testuje ho na dvanácti vězních odsouzených k trestu smrti, kterým je slíbena milost,pokud Labyrintem projdou. Má to ale háček. Jakmile některý z nich do Labyrintu vstoupí, není jasné, zda už navždy nezůstane jen vězněm své vlastní mysli a pokud se některý z nich dokáže dostat ven, jak poznat, že se opravdu polepšil?
Nanečisto je povídkový román složený z šesti samostatně stojících povídek, které však dohromady tvoří jeden velký celek.
Sbírky básní postupně vznikaly mezi léty 2012-2016.
Recenze: https://www.ctemeceskeautory.cz/2020/02/recenze-vezeni-anna-sulakova.html?fbclid=IwAR1KElYDYQWdrlRGqsILzKIVRZzkACtvvb5YqndWP0c5-Pm6-X4PaT58_lQ&m=1
Pokud mě chcete podpořit koupí, můžete tak učinit třeba zde:
VĚZENÍ:
https://m.alza.cz/media/vezeni-d5672166.htm
NANEČISTO: https://www.kosmas.cz/knihy/258672/nanecisto/#pos=1368
nebo
Každý má rád Julii: https://eknihyjedou.cz/kazdy_ma_rad_julii
Pokud Vás mé texty či myšlenky zaujaly, budu ráda když mi napíšete.
Můžete mě kontaktovat na: https://www.instagram.com/melancholic.elf/?hl=cs
Klopýtala potemnělými ulicemi a na bosé nohy se jí lepil prach. Cítila každý kámen přes který přešla, každou nerovnost na dlážděné ulici. Ztěžka dýchala a nepřiměřeně velký plášť, jež popadla, aby zakryla svou nahotu, si křečovitě tiskla k tělu. Třásla se a zuby jí drkotaly o sebe. S každým dalším krokem poplašeně pátrala ve tmě, zda se zpoza rohu...
Celá třída vstala, když do ní ladným krokem vešla třídní učitelka. Postavila se ke katedře, položila na ni učebnice, které nesla v náruči a s úsměvem se zahleděla na žáky před sebou.
Zlo se obyčejně nerodí, ale vzniká postupem času. Vyvíjí se, roste, sílí a čeká na svou příležitost. Právě to se dělo v temných chodbách pod zemí. Čekal ve stínech a sbíral síly. Nedokázal se otočit, aby se přesvědčil, že je v místnosti opravdu sám, jeho sluch mu však napovídal, že všichni, kteří s ním ještě před chvílí v místnosti byli,...
Mám v kapse pár drobných
a na prsou naši fotku,
která je zašlá a zmuchlaná,
z dob, kdy držela jsem
ji v ruce.Kšandy nosím dole,
možná ze zvyku,
nebo z obavy na tě zapomenout.Poslouchám písničku,
tu naši, vzpomínáš?
Jak leželi jsme vedle sebe prvně
a v duších měli štěstí a mír?Jen my dva, ...
Na zem dopadají kapky deště a pomalu stékají mezi kočičími hlavami. Vzduch je vlahý a tichý, tak jako vždycky, když Prahu přepadne náhlá noční bouřka a všechny její opozdilé obyvatele definitivně zažene do teplých a vřelých pokojů. Mě ale ne, mě nezažene. Naopak. Vítám ji a s neochvějnou jistotou kráčím po ulici. Pouliční lampy osvětlují mou tvář a...
Světla se v záblescích míhala sem a tam a hudba naplňovala celé mé tělo, cítila jsem se živá jako už dlouho ne. Opět jsem byla svá, nemusela jsem se nechávat svazovat. Nemusela jsem se chovat podle pravidel, která někdo určil. Byla jsem absolutně volná, když jsem se nechávala unášet na vlnách hudby, zavřela při tom oči, dala ruce nad hlavu...
Jak všechno to říct
a nemít strach,
že slova se změní
v pouhý prach -
pěnu a popel
zašlých dní,
jak vědět, že není to poslední -
den, kdy i přes dlouhý výčet skrytých vad,
lze v chaosu tu najít lad.
Já vím, že dnešek pomine,
a co zůstane nám? ...